Endless Summer

Přichází další update za poslední 2 dny.
Včera byly vlny opravdu velké, na západním pobřeží (Tonel, Punto Riva a Castelejo ) i 4m, tak jsme prvně byli na jižní pláži v Sagres, Maretu. Tam to bylo docela přijatelné, byť jsme se taky přesouvali z pravé strany pláže na levou, protože vlny nebyly časem tak vhodné. Tehdy taky došlo na rekordní počet "nehod" - 2 urvané leashe a Emily ve spolupráci se Simonem úspěšně přelomila svůj softboard o svojí hlavu ( následek naštěstí jen menší boule) v jednom wipeoutu. Nějaký další spolustudent, co tam byl jen na den, se nechal smést vlnou přímo do mě, takže se jeho softboard zarazil až o moje břicho a nebyl to tak příjemný pocit,jak bych chtěl :) Surfování mi celkově pořád nešlo tak, jak bych si představoval, tak to nebyl moc úspěšný den. Ale díky tomu, že Emily a její bráchové dnes odjížděli, zašli jsme si na dobrou večeři do Bossa novy i s novou akvizicí 14letou kráskou Viktorií (z Drážďan, jak jinak :)) a pak ještě do Dromedária, trochu se poveselit. Já šel napřed domů asi už ve 12, a pak v 1 dorazil nějaký dánský pár ( dostal jsem zase háad a dělal si tradiční topinky), sháněl se po Sáře, tak jsem poskytl číslo a s ní přišla ještě Sandra (zase Němka), která už tu byla v srpnu a hned mě začaly iniciativně tahat nazpátek do Dromedária (sic!), ale odolal jsem a šel jsem na rozdíl od ostatních už ve 2 ( protože jít spát ve 4, to bych nebyl na pláži moc k použití), zatímco zbytek dorazil až někdy ve 4, jak jinak :))
Dnes kupodivu stejně všichni vstali na 9, jak jinak :))
Jeli jsme zase na Mareto, a tentokrát byly vlny dost dobré a prvně mi to zase po delší době šlo, chytil jsem s Mattovou pomocí 2 výborné vlny a udělal krásný dlouhý ride před čelem vlny až na pláž. Bylo to super! Tak mi to hodně zlepšilo náladu, zvlášť když třeba Nikki a Simon to dokážou docela pravidelně. Snad do soboty stihnu zrobit pořádně i do strany. Odpoledne jsem se víc opaloval, než surfoval, abych nepřijel nazpátek jak upír. :)
Dnes na žádné další zranění nedošlo ( tedy vlastně ano, Johannes se praštil surfem do žeber, což ho na zbytek dne vyřadilo ze hry), jen jsem si nečekaně vyvinul obligátní otlačený žebra od ležení na surfu, což je po tolika dnech surfování přeci jen trochu nečekané. Viděli jsme se zase s Garym a Andym, ovšem jen krátce, ale Gary říkal, že má nějaké moje fotky, tak uvidíme.
Následovalo slzavé loučení s Emily family, zvlášť s Nikki byly dobrá dvojka a návrat do kempu. Zbytek osazenstva se vydal na další večeři do Bossa Novy, ale já si zrobil těstoviny, abych pomalu spotřebovával nasyslené zásoby. Emily tu dokonce nechala dopis na rozloučenou, kde ke mě poznamenala, abych pracoval na svém opálení :)))
No a co vy doma? :)

Chariots of Water

Dnes Vám naše surfová stanice přináší víkendové zprávy!
V sobotu jsme byli zase na Castelejo s Waiserem. Tentokrát vál hodně silný offshore, takže nejenže nehrozilo postavení stanů a slunečníků (jinak obvyklá činnost, je sice říjen, ale sluníčko až na dnešek pořád pálí), ale bylo nutno mnohem zuřivěji pádlovat. Tedy asi tak 3x rychleji, než normálně :) Výhodou větru bylo, že bylo možné dostat se rychleji k vlnám, ale zase při sezení na boardu nás vítr odfoukával do Ameriky. Vlny byly relativně malé, ale tím neustálým pádlováním jsem se dosti docela znavil. Bolely mě na rukou i ty svaly, o kterých nevím, že je vůbec mám....
Po návratu došlo konečně na vaření bacalhau (solená treska), takže jsem ani nevyužil další nabídky Brunovy opulentní večeře o několika chodech. Udělal jsem bacalhau ve smazene verzi v těstíčku a k tomu rýžový salát se sýrem, listovým salátem, rajčaty a ředkví. Bylo toho hodně a tak mi zbylo i na dnes.
Večeře pak pokračovala s redukovaným osazenstvem až do rána, šel jsem ovšem kvůli následnému dnešnímu surfu spát už ve 12, jen když jsem se ve 4 ráno na chvíli probudil, slyšel jsem pořád veselou zábavu:)
Proto bylo docela překvapení, že se dneska Emily i Nikki vydaly surfovat, když šly spát někdy ráno :)) Veronika po poledni odjela, tak se naše surfová crew zase zmenšila, ale přijel Tobias, Nikčin bf.
Dnešní surfování bylo v některých směrech asi zatím nejnáročnější. Vyrazili jsme s Mattem na Castelejo, trochu si počkali na příliv, a zatím procvičovali ve whitevater, s tím, že pak vyrazíme dál do moře. Zase foukal silný offshore, takže když jsme u skal postavili stan, dlouho nevydržel a jedno zatěžované lanko se přetrhlo :)
Ovšem se stoupajícím přílivem se vlny sice zvětšovaly, ale začátečníci jako my je neměli moc šancí chytit. Byly tak dvoumetrové, ale hrozně krátké, takže se hned lámaly. V jednu chvíli dokonce jeden z maníků, co na nich surfovali, vylítl i se surfem nejmíň další 2 metry nad už tak nemalou vlnu jak raketa, ale přes naše vytřeštěné pohledy se mu zjevně nic nepřihodilo. Nedlouho po tomhle to Matt zabalil, že jedeme na Tonel, tam to snad bude lepší, že do tohohle nás nemůže pouštět.
Přesunuli jsme se na Tonel, vlny vypadaly pěkně. Za těch půl hodiny, co jsme se přesunuli na pláž a oblíkli do neoprenů, se vlny stačily poněkud změnit... Takže pokud si pamatujete z předchozích příspěvků problematiku proplavání ke green waves, tak teď to nabylo extrémní podoby. Vlny v moři docela šly, ale rozbíjely se o pláž takovým způsobem a silou, že bylo zatraceně těžké se jimi prodrat. Mě se to podařilo za cenu brutálního washoutu, kdy mi slaná zase důkladně promyla dutiny. Myslel jsem si, že to nemůže být horší. Omyl. Když už jsem tedy se zbytkem surferů seděl na lineupu, zjistil jsem, že vlny jsou na mě nějaké moc velké, jakože i na zbytek našeho crew. Pak to přišlo - největší vlna ze všech, si vybrala zrovna dobu, kdy jsem dodriftoval moc blízko pobřeží, takže jsem se přes zuřivé pádlování k ní stejně dostal v okamžiku, kdy byla už hodně kolmá. Zkusil jsem tedy eskymáka, ale neukázalo se to jako dobrý nápad a byl z toho doposavad největší wipeout ever. Když si zpětně rekonstruuju, co se asi stalo, tak mě vlna i s boardem vyzvedla až ke svému vrcholu a pak se zlomila, takže mě zarazila ze 2 metrů do vody a pak už jsem jen polykal andělíčky a mořskou vodu, jak mě vláčela ssebou. Dostal jsem se zase nazpátek k lineupu, ale při pozorování dalších nemalých vln mě nějak chuť k dalším snahám docela přešla. Po delším sezení ve vodě jsem se tedy rozhodl k návratu, ale nastal úplně ten samý problém, jako při vstupu. Nakonec z toho byla dvojnásobná pračka, kdy jsem nejdřív málo uplaval první vlně, takže mě smetla a když stojím zase na nohou, ohlédnu se a vidím, jak se na mě řítí další, těsně zlomená, tak lehnu na board, ale  vlna mě popadla a převálcovala stejně, protože jsem se na něm nedokázal udržet. Výsledkem toho všeho bylo, že ještě hodinu poté mi z nosu tekla slaná voda, nejdřiv v normalní poloze, pak když jsem předklonil hlavu, tak mohla pryč i z dutin :)
Dnes s námi jezdili i Andy a Annelise, z Londýna, Annelise jsem podle její vypracovanosti typoval na nějakou trenérku a nemýlil jsem se, Andy dělá šéfa v jednom startupu, ktery se zabýva zlepšováním lidského života a zajímavé je, že firma všechny peníze nad náklady dává do charitativní organizace, která se zabývá v ruzných zemích něčím podobným. Jak správně podotkl, když máte dost peněz, pak vám třeba soukromý tryskáč už moc štěstí navíc nepřinese, tak proč to raději nevyužít užitečněji. S ním by asi naši "podnikatelé" moc nesouhlasili :)))
Tak to bylo k dnešku asi všechno, ale předem říkám, že zítra mají být vlny ještě větší..... Měl bych rychle napsat ještě i závěť...
So stay tuned!

High Sagres noon

Po malé odmlce další zprávy za zbytek týdne.
V úterý jsme byli znova na pláži Tonel, a šlo mi to jak nikdy předtím. Cvičil jsem standupy v pěně a bylo to super. Odpoledne byly horší vlny, ale dopoledne byly na to ideální. Měl jsem z toho opravdu dobrý pocit.
Pak přišla černá středa. Byli jsme prvně na jiné pláži, dál od Sagres a vlny byly všelijaké. Bylo tam i víc lidí a docela se o ty vlny navzájem rvali a jako by toho nebylo dost, nedokázal jsem žádnou chytit, natož dát standup. Bylo to opravdu strašný, cítil jsem se jak hráči HC Sparta celou minulou sezónu :) Při odjezdu jsmepak ještě sledovali hádku 2 surfařů, kdy jeden druhému poškodil prkno, když mu nedal přednost na vlně ( to mi připadlo, že se tam stalo několikrát) a ať to zaplati etc. Jsem zvědav, jestli nějaké prachy dostal, ale spíš se z toho snažil vykecat, že on za to nemohl bla bla.
A aby se to vylepšilo, tak jsem se celou dobu těšil na to studené pivo v lednici na zlepšení nálady a co myslíte? Lednice vyluxovaná. Měl jsem chuť někoho zabít....
 Tak mě to všechno  nalomilo, že jsem si dal ve čtvrtek volno a zase se trochu prošel po okolí, udělal nějaké fotky a tak.
Ale dneska zase surf, tak napíšu večer, jestli to šlo líp.

Surfer, dude

Po vvčerejším odpočinkovém dni s prohlídkou Sagres, zkouknutí místních pláží,nakoupení pohledů k plnění slíbených závazků, a večere v místním baru dnes došlo i na mě!
Surfoval jsem!!
To jsem si zase dal!! :)
Kecám, docela to šlo, ale musím trénovat. Se správným standupem mám docela problém, špatně po něm postavím nohy, nebo se mi to celkově nechce pořádně povést, tak jsem dneska strávil většinu času v pěně a chytal vlny, abych se mohl co nejčastěji postavit a zlepšovat se. Protože tu budu 2 týdny, času by mělo být dost. Prvně jsem tedy surfoval se softboardem a je to teda sakra snadné chytit vlnu, oproti regulérním surfboardům, ale doufám, že tu techniku standupu rychle zlepším, abych zase měl klasický longboard.
Jinak je tu se mnou povícero dalších lidí - 3 holandští sourozenci Sander, Emily a Yuris, Ewan ze Skotska v mém věku, Nikki a Veronica z Německa ( neodvisle na sobě, a přitom obě z Mnichova:)), ze staffu Bruno, Mercedes, Sara, Matt ( Australan, co tu dělá instruktora) a další, jejichž jména jsem ještě nestačil tak úplně pochytit :)
Počasí je pořád pěkné, není horko, ale slunce pálí,co může, ale zatím úspěšně odolávám spálení.
To asi pro dnešek enough.

Sagres fever

Včerejší cesta byla dosti zajímavá.
Po předčasném prchu z bollywoodu následovala pětihodinová cesta busem SA a šestihodinové čekání na mnichovském letišti, než budu moct nastoupit do letadla Lufthansy. Cesta do Lisabonu trvala ani ne 3 hodiny, a musím přiznat, že mají moc dobré jídlo i víno, produzieren alles im Germany :)
Čekání v Lisabonu už bylo kratší, na druhou stranu bylo zpoždění v odletu. Do Fara vše v pohodě, jen na pásu se mi úspěšně zasekl bágl o jednu přezku, tak jsem se trochu zdržel. Pak měla následovat cca 15minutová cesta do centra města, která ovšem trvala skoro hodinu, protože místní měli zrovna občanskou neposlušnost, a zpomalovali dopravu včetně neustálého troubení, protože museli začít platit za zrovna dokončenou dálnici. Tak mi ujel vlak, který měl pak přípoj na bus do Sagres, ale zase jsem tam narazil na 2 švýcary, co se taky jedou učit surfovat, se kterými jsem si pak vzal taxi z Lagosu do Sagres. Ve vlaku jsme dokonce potkali nějakého němce, co tu každý rok tráví dovolenou a poskytl nám různé rady,co se mohly hodit.
Nu, a jen co jsem dorazil do "kempu", ukázalo se, že Mercedes, jedna z organizátorů, slaví narozeniny, tak se pořádá na její počest párty - opuletní hostina - mušle na víně, pasta, saláty, úžasný žebra na medu a sojóvce... No ne nadarmo jsou Mercedes a Bruno kuchaři.
Následovala zábava v místním baru Dromedario, ale poněkud znaven nedostatkem spánku jsem šel do postele dokonce dříve, než obvykle doma:)

In between

Ha, zase po letech na blogu, a mezitím Syrionx reloaded, nová práce, Syrionx unloaded, nová práce, a teď surf v Portugalsku.
To já jen, abyste měli tu kontinuitu :)))

Good bye New Zealand

Tak je to tu!Dnes vecer (21.4. ;-)), za 3h odleta muj let zpet k minulemu zivotu...
V 23:15 odletam smer Hong Kong, kam dorazim 22.4. v 6:45, odrazim v 8:30 a zjevim se v Londyne v 14:35, odkud odrazim v 19:25 a do Vidne priletim v 22:40.
Pak uz jen dorazi z letiste k Arminovi, kde stravim noc a v 11:35 z Prasterstenu dokoncim busem studentagency cestu, zapocatou pred vic nez 4 mesici... (okolo 16:30 na Florenci)
Dnes prijeli Darrenovi dalsi 2 couchsurferi (Fr/Ge dvojicka), tak uz je tu docela plno. Za posledni 2 dny jsme stihli nakoukat 10 dilu Queer as a Folk a byla to dost dobra zabava, zase jsem si pripomnel, jak jsem ten serial pred nekolika lety videl na Mezipatrech a libil se mi dnes jeste vic.
Je to hrozne, jak ty 4 mesice ubehly. Poznal jsem spoustu novych veci, nektere i o sobe ale vic o spouste jinych veci. Rozhodne se sem jeste vratim a predpokladam, ze ted zacnu cestovat mnohem vic, byt jen po Evrope, jakmile sezenu praci, tedy :-)
BTW, protoze mi pred par dny znicehonic umrela ceska simkarta, piste mi vsichni na ten NZ, nez se mi zdari dostat novou se stejnym cislem.
Takze, TESIM SE NA VAS!

Coming Home

Tak tomu zrejme  uz nic nezabrani :-)
Uz jsem si zaplatil zpatecni listek u Studentagency (jesteze nove zavedli to placeni listku pres net i bez tech jejich vselijakych Otevrenych a Zavrenych jizdenek;-)) , takze 23.4. 11:35 vyrazim z Vidne a okolo 16:30 bych mel byt na Florenci (uvazoval jsem o vlaku, a s mensi pomoci se mi podarilo najit i jejich cenik, ale i zlevnena jizdenka je porad za 29e, coz je skoro dvojnasobek tech 390 Kc, co jsem zaplatil pres net). Domluvil jsem si dalsi couchsurfing ve Vidni, tak snad nebudu spat pod mostem. Jen je mi jasny, ze to Studenti nevedou jak tady, takze pokud se nedostavim vcas, bez milosti moje misto dostane nekdo na miste, zadny starani se o zakazniky, ale co nadelate.
Dneska mam za sebou prvni noc u Darrena (muj 1. opravdovy couchsurf u cizich lidi;-)) a byla to docela legrace. Odpoledne mi tak nejak bleskove ukazal vychodni plaz (kam jsme tehda s Ivou nedosli), pak rezervaci Arataki a zapadni plaz v Piha, ale to jsme jen tak nejak projeli. Pripadl mi trochu nervozni, ale zrejme to mel hlavne z absence kafete, ale i tak ma tendenci mit nejake lehke tiky. Po navratu jsem nakoupil na babovku a vyrobil dalsi kus, protoze jsme sli vecer na veceri k jeho pratelum, na kterou me taktez pozval, coz jsem tedy po opakovanem ujisteni, ze to neni problem atd, prijal. Vyklubala se z  toho fish&chips s velmi dobrym pudinkem a diskusi s 3 architekty o politice, vlade a spouste dalsich veci, dobre jsem se bavil a rekl bych, ze Darren taky, kdyz vezmu jak kulometne obcas mluvil ;-)
Dneska to vypada zatim nijace, peru si pradlo a zadny dalsi program navrhnut nebyl, tak se z toho mozna vyklube celodenni odpocinek u inetu (ma tu wifi), protoze se to zda jeho oblibenym zpusobem traveni volneho casu :-D
Zitra se, doufam, konecne dostanu do Aucklandskeho filmoveho archivu a na neco se podivam a kdybych si pak mohl zahrat v Aucklandskem sachovem klubu, vubec bych se nezlobil, schazeji se v pondeli a konaji tam nejake blicaky.
Toz zatim zustante naladeni :-)

Back in Auckland III

Tak tedy dnes rano pisu z Aucklandu, pac upload v Pictonu selhal ;-).
Za poslední tyden se v tunelu nic noveho nestalo, vsechno je oromy. Rodinka odjela na Velikonoce do Christchurche za znamymi, co mají malou Mary-Lou, kterou Vincent miluje. Ve stredu vecer jsem jim varil:delal jsem halusky a babovku.
Halusky se celkem povedly, i kdyz to chtelo haluskovy cednik, takhle byly dost velke a cancourovite, ale chutove ok. Brynza nebyla, ale maji tu nejaky zatrcene drahy ’goat cheese’ , coz je jakztakz analogie brynzy , ale bez te fermentovane vyrazne chuti, takze tak napul. Moje hlavni deviza, babovka, se navic nepovedla, pac se mi potvora zdrcla. Spletli me tou jejich baking sodou, takze jsem ji tam dal malo (ale pritom obvykle do toho moc prasku nervu a je to v pohode) a babovka nejdriv vykynula, ale pak zase splaskla a byla jakztakz nadychana jen na krajich, ale uprostred to bylo splacle testo, byt chutove nebyla uplne spatna. Ve ctvrtek po poledni odjeli, tak jsem si odpocival a totez jsem delal v patek. V patek jsem jen lezel v posteli, protože předtím jsem se kvuli detem moc nedospal a nevylezel. V sobotu jsem se rozhodl pro pokusny vylet na Abel Tasman, abych videl, jaka je tam cesta (puvodne jsem uvazoval o zaplaceni nejakeho kempu, nebo se nechat odvezt watertaxi nekam ke konci a jit to nazpatek do Marahau). Na Davidove kole jsem dojel do Marahau (cca 8km) a pak se vydal po trase k Anchorage, ktera mela byt tak 4h cesty, coz jsem planoval, ze bude trvat tak 3, takze 6h tam i zpet. Ale clovek mini a panbuh meni, takze po 2 hodinach prudkeho pochodu (kdy jsem usel 3/4 cesty k Anchorage) se mi nejak zacala motat siska a celkove se mi udelalo slabo, takze jsem si na pul hodky odpocinul a sedl, neb bylo jasne, ze bych dik stale castecne nemocnosti nekde na trase padl vysilenim. Pak jsem to otocil a jiz volnejsim tempem se vydal nazpatek.
V sobotu jsem si znbova odpocinul, byl jsem kupodivu po tech 16km na kole a 18km peso opravdu unaveny, jasna znamka toho, ze jsem se malo zotavil, normalne by me to nevysililo. V nedeli jsem puvodne planoval kajak, ale vstal jsem pozde a odpoledne byl zase odliv, tak jsem to odlozil na pondeli po nakupu. Aspon jsem se prosel a udelal nejake fotky okoli. V pondeli dopoledne jsem vyrazil na nakup do Motueky, na kole, je to asi 10km, ale nastesti po rovine (to cesta do Marahau byla pekne nahoru dolu celou dobu, jen posledni 3km byly po rovine). Valela se totiz v kuchyni cukina, co jsme koupili na zpatecni ceste z trampu s Davidem, tak jsem chtel rodince udelat dalsi veceri a babovku vol. 2, kdyz se vrati zpet, protoze bude urcite hladova a vubec. Takze jsem jako recept zvolil Ratatouille, neb v nem cukina byla obsazena, ale potreboval jsem jeste napriklad vejce na babovku a papriky s lilkem do ratatouille. Obe je tady pekne drahe a jeste se plati za kus (papriky pak vyjdou o neco draz, nez u nas, ale lilek tu stoji asi 2x tolik), ale co nadelate. Cestou tam na me zatroubilo nejake auto a zamavala mi z nej blondyna s brylemi jak Pariz, ale byl to okamzik a vubec netusim, o koho mohlo jit:-).
No, kajak se nakonec zase nekonal, a jeste prijeli misto v 8 uz v 7, ale babovka aspon uz byla hotova. Matrose na ratatouille bylo ale az prilis mnoho, takze jsem dusenim stravil asi hodinu a pul (vecerelo se nekdy v 21:45), nastesti se vysledek opravdu povedl. A kdyz jsem rozrizl babovku, tak konecne zasadni uspech, byla krasne nadychana a tak vubec, jaka ma byt. To je oba uz dodelalo, takze jen upadli do postele, zvlaste kdyz chodi okolo 10 vecer obvykle spat tak jako tak.
No a druhy den hura uz v 10 do mesta. Do Nelsonu jsem dostopoval, ale pak to slo nejak blbe, tak jsem jel busem.
V Aucklandu pobudu 2 dny v backpackeru a pak 3 dny dalsi couchsurf u Darrena. Jeste to sakrys musim nejak zaridit s Vidni, zkusim tam taky nekoho zmermomocnit na couchsurf, abych tam nemusel tajtrdlikovat s hostelem, ty jejich bookingy jsou dost podezrely. A zavolat babicce ohledne ceny, porad nevim, kolik me hodlaj natahnout na listek do matky mest :-)
V Pictonu se me ta podezrela vedouci Atlantis backpackeru pokusila natahnout o 3$ (mel jsem platit 17 misto 20), ale kdyz jsem ji to pri odchodu pripomnel, tak delala prekvapenou a vratila mi je, ovsem moc jsem tomu neveril. Uz vickrat s emi stalo, ze po me nekde chteli o dolar ci dva vic, nez jsem cekal, ale nikdy jsem to moc neresil, ale tady uz jo :-D

Jinak je to hrozny, uz za tyden budu zase doma. Kde vsichni mluvi cesky, maj tendenci krast, co neni pribity, a nevyznavaj heslo ‘No worries, man’. Prochazet po mistech, kde budovy stoji uz tisic let a kde neni mnoho opravdove prirody, natoz backcountry huts. Ale zase tu mam rodinu, kamarady, vyborny a levny pivo ve vetsine hospod a svuj domov.
Bude se mi po Zelandu hodne styskat, a hodlam se sem zase vratit. Prilis mnoho Visitor books jeste nezdobi to proslavene heslo ceskych cestovatelu, ktere najdete i na Ayers rock ;-)

BTW, konecne vim, kdy vyjde film, na ktery se nezrizene tesim uz 2 roky - “9” od Shane Ackera. Jeho kratky filmecek me tehdy strasne navnadil atmosferou, animaci i pribehem. Ted vyjde jeho celovecerni animovany film a trailer vypada VELMI dobre. Film bude symbolicky uveden 9.9.’09 a jeho stranky jeho autora jsou Shane Acker Takze pokud mate radi temnou atmosferu, fantaskni a neobycejny pribeh v imaginativnim svete, animaky a filmy vubec, rozhodne byste si ho nemeli nechat ujit!

Au-pair in Motueka

UPDATED 9.4.2009!
Tak dalsi zpravy jsou tuna :)
Jsem uz tyden u Davida, venujic se prevazne odlehceni Panie od Vincenta, ale neni to vubec jednoduche. Rodice jiz vedi, ale my nepostizeni to teprve ochutnavame.
Ze zacatku byl ze me Vincent uplne paf, neboha "mami" upozadena, byl jsem temer obletovan, az mi Pania rikala, jak to s detmi umim, ale pragmaticky jsem jen odtusil, ze je ze me jen paf a ze ho to prejde, integracni prubeh, jako vsechno. No, potom se veci zacaly komplikovat...
Druhy den me zacalo bolet v krku a treti den jsem zacal smrkat a byt dost slusne nemocny. Kvuli pomoci s Vincentem mi bylo hloupe cele dny jen lezet v posteli a snazit se kuryrovat, tak jsem se snazil pomahat, jak to slo, takze leceni slo pomalu, ale hlavne se mi podarilol oba dva, jak Vincenta, tak malou Ismai nakazit (prijel jsem v utery a v nedeli vecer zacali oba smrka) :-( Coz je teda docela prusvih, ne snad kvuli riziku komplikaci, ale protoze se pak obe deti zacinaj chovat nesnesitelne. Vincenta to nadseni pro mou osobu uz pochopitelne preslo a jak je nemocnej (nemoc v jeho podani vypada asi tak, ze je ruzovej a desne exaltovanej, zadne lezeni v posteli), je s nim nesnadne porizeni. Jakmile v poledne neusne, zacne byt odpoledne protivnej, a i kdyz je hrozne unavenej, zaboha si nechce jit lehnout a porad se snazi litat okolo. Obcas se mu nechce spat ani v noci! Dnes se pry v 5 rano rozhodl, ze je rano a museli si s nim asi 2 hodiny hrat, nez si usmyslel, ze si da jeste se s vymi znavenymi rodici slofika. Ja vstal v 9 a koukam ticho. To jsem se skoro vydesil, ale garaz zavrena, zavesy zatazeny. A za ctvrt hodiny si to prihasil s Panii, ktera mi to osvetlila. Takze se dneska moc nevyspala, ale porad o neco vic, nez o den driv, kdy Ismai kazdou hodinu zacala kaslat a smrkat a Pania k ni musela jit. To se nevyspala vubec a cely den byla na me trochu napruzena a Vincenta mi celkem bez okolku davala na starost, zatimco se pokousela po hodkach dospat. No citil jsem se z toho hodne trapne, ze po 3 mesicich bez rymy me choroba napadne 14 dni pred odjezdem a jeste u rodiny s 2 malyma detma...
Jinak Pania je tedy dost neobycejna zena a docela ji Davidovi zavidim, protoze je to asi jedina zena, kterou jsem tu na Zelandu potkal, ktera me jako osobnost opravdu zaujala. Ucila cinstinu na skole (myslim, ze rikala elementary, ale nejsem si jist), ma cerny pasek v taekwondu a hlavne je neobycejne rozverna tim milym zpusobem. Uz od zacatku jsme se v jeji pritomnosti citil dobre a myslim, ze ona to citila podobne, takze se k sobe chovame, skoro jako bychom byli stari pratele a to je prece jen zridkavy jev, kdyz me zna jen par dni. David je typove odlisna osobnost, ale s Panii se dobre doplnuji a pozorovat je, jak se k sobe chovaji, je taky docela zazitek. Uz dlouho jsem se necitil nekde tak dobre, pripadam si tu skoro jak clen rodiny. A to jeste umi dobre varit, ale tedy nejvic me dostavaji jeji moucniky. Hned druhy den udelala jakysi anglicky pudink(Chocolate self-saucing pudink) a to byla uplna extaze. Neco tak uzasne dobryho jsem nemel leta. Dostal jsem recept, tak ho musim doma nechat vyzkouset babickou :-D. A to se jeste David pro zmenu vyprofiloval jako mistr pekar a skoro kazdy den pece svuj chleb podle ruznych receptu. Tak jsem mel zase po dlouhe dobre opravdu vyborny domaci chleba, ktery bylo po namazani maslem slast pojidat. Po gurmetske strance to tu rozhodne stoji za to ;-)
O vikendu jsme s Davidem a Vincentem podnikli vylet k Lake Sylvestre (Ismai jsou 3 mesice a ta cestovani bohuzel nema rada, chce mit svuj klid, takze s ni Pania zustala doma, i kdyz trampovani miluje). David
nesl Vincenta a nejake jeho veci, zatimco ja byl za serpu, a nesl jsem spacaky, jidlo a zbytek obleceni (porad o dost mene, nez bezne nosivam na trek). Zacali jsme v sobotu po poledni, 2 hodiny trvala cesta k parkovisti, behem cesty Vincent usnul, tak jsme ho nechali vyspat a vyrazili na horu nekdy v pul treti. Ze zacatku to slo, ale od pulky cesty zacal Vincent docela stavkovat, nechtel jit, nechtel se nest v batohu, chttel, aby ho David nesl (ale neste 15kg v naruci do kopce hodinu!), tak jsme ho rozptylovali, co to slo, ale stejne periodicky streckoval. Nejak jsme to do chaty dokodrcali, jen abychom zjistili, ze je skoro plna! Jeste k tomu uvnitr 3 ruzne rodiny s detmi, takze uz tam bylo 5 deti a 5 dospelych. Nejak jsem nepochopil, proc jeden z muzu mel prvnich pet minut narazky, ze je plno a jeden z nas musi spat na zemi, kdyz i Paroubkovi by bylo jasny, ze 7 + 5 =12 (chata mela 12 luzek) a Vincent se vejde stejne mezi nas, ale jelikoz stejne hodlal spat venku, tak to nebylo treba resit. Po zbytek dne byl Vincent diky pritomnost deti docela zabaveny, problem nastal po veceri a zapadu slunce, tj nekdy po osme vecer, kdy uz byla tma a vetsina lidi na chate se jala jit spat (jako ostatne skoro vzdy). Vincent NECHTEL jit spat. Ano, pod verzalky si dosadte asi stejnou chut jit spat, jakou mel Fry po 100 salcich kafe. Akorat bez zastaveni casu tedy. Nakonec asi po hodine a pul usnul, ale mezitim to obnaselo vylet ven, chvili sezeni s 3 dospelymi u stolu, ticheho zpivani "Old McDonald has a farm" a vselijakych dalsich tajemnych veci, provozovanych Davidem s cim dal silenejsim leskem v ocich (ja byl teda taky unaveny, ale jako dobry bavici, vsak nevhodny klidnici element, jsem do procesu radeji nezasahoval, a byl jsem tomu rad...) a zvysujici se zurivosti v hlase, nez se konecne zadarilo. Ale uplne uz chapu, proc jemu i Panii prislo jako zcela logicke vysvetleni pro to, kdyz nekdo vyvrazdi motorovkou celou svou rodinu "No mel prece 3 deti!" :-D
Druhy den jsem si zase jednou vyfotil vychod slunce, neb deti se budily brzo, a nekdy okolo desate jsem vyrazil k Lake Sylvestre. Udelal jsem jakysi okruh po mensim hrebenu, takze jezero obesel proti smeru hodinovych rucicek, cimz jsem ziskal docela hezke vyhledy po okoli. Kdybych vylezl na hreben nad Iron lake, videl bych i do severniho udoli, ale jednak by to zabralo dalsi hodinu a jednak jsem se celkove necitil moc fit. David byl mezitim s Vincentem okolo chaty a pak sel napred, protoze ve 3 by se Vincent konce vyletu k jezeru nejspis po hruzne noci nedozil, celkem urcite by nechtel jit 2 hodiny tech cca 5 km po ruznych skalnatych kopcich bez protestu.
No, David pozdeji rikal, ze takhle hrozne se Vincent nechoval uz hodne dlouho a ze si dalsi podobny vylet na dlouho rozmyslel. Aspon ze Pania si uzila klidny a odpocinkovy vikend, kdyz nemocna Ismai stravila skoro vsechen cas spankem.
BTW, v novinach toho dne byla jak pozitivni recenze na Vratne lahve, tak clanek s nadpisem zhruba "Na tramp na Novem Zelandu radeji nalozeny jak tazna mula", ve kterem autor, zkusiv jednou ultralight tramping na NZ, velmi doporucuje vybavit se tu na trek poradne. Poukazuje na nedavny pripad zmizeleho trempa z US, a jeho podobnost s jinym, taky vyznavacem ultralight trampingu, ktery zemrel pred 5 lety. Oba se moc neobtezovali nekomu dat svoje 'intentions', kudy pujdou (tady se obvykle pouziva DOC, ale staci i nejaka osoba, ktera vyhlasi patrani, kdyz s enevrate tehdy a tehdy), nevzali si 'beacon' (nouzovy privolavac), a jeste byli ultralight, takze cokoliv se prihodi, ma to obvykle spatne nasledky. Toho pred 5 lety nasli, v jeho spacaku, kde cekal 14 dni na zachranu, kdyz se zranil po padu, ale nikdy se ji nedockal. Nedal nikomu vedet, nemel beacon a planu cesty se moc nedrzel. Zemrel jeste predtim, nez po nem vyhlasili patrani. A ten aktualni byl podobny typ. Ten aspon dal intentions, ale jeho tramp byl delsi a posledni zprava, kterou zanechal v nejake chate, byla 5 tydnu stara, kdyz vyhlasili patrani. Nemyslim, ze jeste zije. Hlavni pointa toho clanku ale byla v tom, jake je tu pocasi. Ultralight tramping vynalezli v Kalifornii, kde je pry jedno z nejstabilnejsich pocasi na zemi. Tady se meni porad, nejen v horach. I v lete muze napadnout snih. Proto lepe vybavit se poradne, protoze pak vas nemuze zmena pocasi prekvapit.
Zcela jsem s tim cllankem souhlasil. Beacon sice nenosim, ale jen proto, ze chodim po znamych trecich, ktere jsou na mapach a kde kazdy den nekdo prochazi. Nosim si vzdycky teple veci i goretex, i kdyz ma byt hezky. Paliva mam vzdycky tak na tyden, a jidla taky vzdycky spis vic, nez min. Pro jistotu i First aid kit. Protoze tady jeden nikdy nevi...
Trochu zlovestne ten clanek korespondoval se zpravou z minuleho tydne, kdy helikoptera vyzvedla trampera nedaleko Murchinsonu (je to v Kahurangi NP, ktery je za humny), kdyz spadl z 3 metru, zlomil si nohu, zapesti a pak se 8 dni plazil tech nekolik km k nejblizsi chate. Ten vybaveny byl, ale zrovna beacon se mu na potvoru podarilo ztratit tesne predtim, nez spadl. Ale jidla mel 'dost' (musel si ho sice davkovat, ale evidentne si ho vzal vic, nez by na puvodni trek potreboval), spolecnost mu delal jeho pes a nehodlal jen tak zemrit na miste. Takze se do chaty dostal a nastesti ta byli 2 dalsi tramperi, kteri si udelali 13 hodinovy vylet pro pomoc. Vice na http://www.stuff.co.nz/national/2307663/Tramper-recounts-ordeal
No, sakrys, to koncime vselijakymi zpravami, ale pocasi je hezke, i kdyz vcera prselo, zitra family odjizdi slavit Velikonoce za prateli do Christchurche a ja tu budu par dni sam. Tak se vydam asi na Abel Tasman, uvidim, jak daleko. Nejspis tam bude horda lidi, ale uvidime, kdyztak to udelam v utery po jejich navratu, az bude zase pracovni den. Tak hezke pocasi!
Uplne jsem zapomnel poinformovat, jak jsem vcera delal vecu. Rozhodl jsem se udelat halusky s bryndzou a moji silnou zbran, babovku. Halusky celkem vysly, i kdyz jsem musel koupit misto bryndzy nejaky jejich 'goat cheese', ktery teda urcitou zakladni chut mel, ale ta bryndzova to proste nebyla. Ale s osmazenym uzenym a cibulkou to bylo dobry, i kdyz toho nebylo tolik, protoze recept byl potvora spis pro 2, nez pro ctyri. Nastesti David ji jak vrabec, obvykle ;-) Horsi to bylo s babovkou. Jednak nemaji formu (zadne prekvapeni), takze jsem musel pouzit takovou tu kulatou dortovou a druhak se mi potvora zdrcla!Asi jsem tam nedal dost prasku, tady me zmatli pecicim praskem a pecici sodou, dal jsem sodu, ale chtelo to spis to prvni a vic. Aspon ze chutove byla dobra, ale nebylo to ono.

Breakfast at Motueka

tak zrovna sedim v knnihovne v Motuece a pisu vam psani ;-)
Vcera jsem vyrazil z Greymouthu a tamniho Neptuns Backpackers (Moc pekny hostel, jen za $20 a zadnymi palandami, jeste nikdy jsem nespal v 'dorm', kde jsou jen 3 standardni postele, na kterych novy host najde cisty rucnik, minimydlo a cukratko. Je to stary hotel Gilmor, takze je tam tepla voda na uhli, maji tam i vanu, kterou jsem ozkousel a celkove mily pristup. V kuchyni sice neni tolik nadobi, kolik je clovek zvykly, ale da se. A majitel je sympaticky potrhly ;-)) a zacal okolo 11:45 stopovat.
A tady to funguje nejak vic, nez jinde, nebo co, protoze uz za  pul hodky mi stavel prvni clovek, Shane, a vzal me asi 30km do Puheroa.
Tam to pak trvalo dele, ale nekdy okolo jedne me vzal mlady nemec do Punakaiki, kde jsem znova videl Pancake rocks a blowholes, ted ovsem v dobe nejvyssiho  prilivu, takze jsem vyplacal skoro celou kartu, ale stalo to za to, byl to uplne jiny zazitek, protoze ted to byly opravdu gejziry, ktere kropily vse okolo, vcetne nebohych fotaku ;-)
A jen co jsem dokoncil s ni prohlidku, vzal si veci a stoupnul si pod mestecko, uz asi 3. auto mi zastavilo a v nem 2 izraelky, ktere me vzaly az do Motupika (jely na Richmond, coz je smer na Nelson a tohle misto byla krizovatka cest do Motueky a Nelsonu). Ujeli jsem asi 200km, takze kdyz me vylozily, bylo uz okolo pul seste, tak jsem moc necekal, ze jeste chytnu nejaky rito a planoval, jak si postavim stan za ten exbar na krizovatce, co byl na prodej, ale nejaky mistni me vzal 8km do Tapawery, kde jsem slozil hlavu v Settle Campu. Ten byl taky docela mily, takovy rodinny, tak se mi tam libilo.
Dneska jsem trochu schnul stan od rosy a male prehnaky rano, takze jsem si na silnici stoupl az nekdy okolo 12:45, ale zase ani ne 10 minut a narazil jsem na Stephena z Motueky, co tam zrovna jel, tak jsem tu skoncil pekelne rychle, uz nekdy v pul druhe, ackoliv jsem si rikal, ze to bude trvat treba cely den a vybavil jsem se, stejne jako vcera, sendvici :-)
Davidovi juz jsem zavolal, tak ted si tu v knihovne kratim cas, nez se stavi z nakupu.
Stejne je  zvlastni, jak to kstopovani nekdy jde a nekdy ne. Ted ssebou taham velkej batoh, malej batoh a jeste tasku a lidi me berou a jindy clovek taha jen velkej batoh a neberou. Tak se zda, ze to stopovani na jiznim ostrove nebude tak ztraceny, jak jsem si myslel, ale jeste neni vsem dnum konec, ze..
Tak se zatim mejte pekne ;-)

Greenstone - Routeborn track

Tak tedy zase nejake udalosti z posledni doby;-)
21.3.:Odvezl me autem na zacatek treku ke Greenstone parking nejaky Rick, znamy Ala, co pry byl zenaty s jeho dcerou a taky pry bydlel v buse ;-)
Zacal jsem trek tedy nekdy okolo treti hodiny a za cca 3h jsem byl na chate lesnatym terenem. Tam vicero lidi, vcetne 2 americkych rybaru (Toma a Erika), kteri tam nalivali lidem vino (tak jsem se nerozpakoval O:-)) a pak mi jeste za diskusi o radaru vnutili Beef Teriyaki a Apricot Dessert, oboji z edice Backcountry food (obvykle $12 za porci pro 2, ktera je tak pro me, nebo pro 1.5 zeny ;-)), takze konecne moznost to ochutnat. Celkem uchazejici, zvlast ten dezert. Maji tu hosi uplny rybarsky raj. Od toma jsem zase slysel, ze mam excelentni aglictinu, zacina mi to byt podezrele :-D
22.3.:Protoze jsem cestou k chate presel vcera mostek pres prurvu s krasnou moznosti koupani, jaka byla tehda na Sabine hut a pak jsme si ji vycital, tak jsem si rekl, ze bych se mohl vykoupat, ale ukazaly se 2 problemy - rano byla jinovatka a slunce vyslo az nekdy v pul jedenacte a porad bylo tak 10 C, a k rece se dostavalo velice spatne, tak jsem to zase nechal na jindy ;-/
Vyrazil jsem az v 11:40, cesta vedla pres les a planiny. Chtel jsem videt Mid Greenstone hut (12 bunks) , tak jsem se poradil s japonskym wardenem a po pulhodinovem prekonavani wetlands jsem se k ni dostal. Docela hezka, ale zamcena, uz ji pouzivaj jen wardeni. Tam jsem dal cornflakes presnidavku a vyrazil k McKellar hut. Cesta byla porad jen po planich, popripade po okraji lesa a zdala se mi hrozne dlouha. Z Mid Greenstone mi to trvalo 3h25, ale celkove jsem tam dorazoil az v 17:45, kvuli te zachazce k chate. Na chate jsem narazil zase na tu dvojici trampu z Aucklandu, tak byla legrace, tam uz 'tolik' lidi nebylo.
23.3.:Rano jako obvykle zima, vsichni vstali uz nekdy v 7, ja v 8 a vyrazil jsem v 9, mel jsem prvni delsi de pred sebou.
V 10:40 jsem dorazil na Lake Howden hut, prvni z trasy Routeborn. Lidi jak o posviceni, protoze tam jsme prvne potkal ty 'guided walks'. Podle Briana, co bydlel taky u Ala ( kde se nejak zotavoval z alkoholove zavislosti a je vubec zajimava osobnost, hrozne zcestovalej architekt, delal i wardena na trase Greenstone), platej ty lidi za 7denni Greenstone - Routeborn track $1600!! DOC z toho ma samo pekny prachy (ze kterych na druhe strane dotuje ten system Backcountry huts).
Na treku navic u kazde DOC chaty (krome Routeborn Flats) stoji prave chata pro Guided walks, a kdyz ma kazda kapacitu 45+ lidi, tak je na trase totalni mazec. Abyste si to predstavili, guided walk lidem nosi jidlo, dela jim svacinky (dosli na chatu a hned meli krasne sklenicky s cajem a nejaky sendvice) a vubec. Ze si to koupi stari lidi, to jeste chapou, ale rodinky s detma, nebo nejaky skolni vylety?!
Tam me potkala zajimava prihoda. Bavil jsem s e s nejakym chlapem, jak to vypada v okoli Harris Saddle a taky jsem se zminil, ze bych nejradsi tam prespal a udelal si nejake snimky  vychodu slunce. On ze se to nesmi a ze pryu je to jako drahy. Tak jsem to dal neresil a sel jsem na Key Summit, odkud je pekny rozhled. A na zpatecni ceste jse se dal kratce do reci s wardenkou a ona hned, jestli prej jsem ten ceskej chlapik, co chce spat na Harris Saddle! No me lehce omejvali, pac se netajila s tim,ze ji to te nchlap prasknul, coz me teda pekne nasral. Pak si me jeste pri konzumaci obeda u chaty kontrolovala, ze fakt ma zaplaceny kemp na Lake McKenzie. No vesele. Ovsem pokracovani nasleduje.
K jezeru jsem dorazil uz za 2h15 minut, i kdyz to bylo do kopce, ale cesta byla poradna, jak se na Great Walk slusi.
U jezera sice nebyly mista pro kempovani hned u chaty, kde na ne byly krasna mista (asi by kempari tem z chaty kazili vyhled!), ale 10minut od chaty u dalsi zatociny jezera. Nejaky blb si ovsem vymyslel, ze  na ten sterk polozi jakousi umelou travu ve tvaru koberce. To by jestenevadilo, ale kdyz mam stan s 6 koliky a 2 lanky, tak sice muzu zatlouct do koberce kolik, ale ten moc takovych operaci asi nevydrzi. Postavil jsem ho nastor a chybel mi pak jen jeden, ale proc tam nedali treba ty podstavy z Heaphy, ktere fungovaly, to jsme nepochopil...
Vecer byl kemp skoro plnej, samy frantici a izraelci ;-) Odpoledne jsem si zaplaval v jezere, ale jen asi 30 sekund, ta voda byla tak silene studena, ze se to nedalo.
Ovsem co jsem nevidel v chate - napis ve 2 jazycich, ze se nema spat v Harris Saddle, protoze je to nouzovy shelter, ovsem v jakych?? Malym pismem anglicky a cedula jak krava CESKY! To uz jsem zacal tusit, ze tu asi na Cechy jsou zrejme lehce vysazenejsi.
24.3.:Protoze jsem zase trochu schnul stan, vyrazil jsem jako uplne posledni v 10:40, ale po prvotnim cikcaku nad chatu uz cesta sla celkem mirne nahoru/dolu, takze jsem to spravne napalil a v Harris saddle jsem byl uz za 2h 30min, takze o hodinu driv, predbihajic cestou vsechno pred sebou ;-) A tam zase dalsi dvojice ceduli,jako na Lake McKenzie, takze tam zrejme cechy chytaj regulerne, jinak nevim ;-)
Tam jsem si vylezl na Conical Hill, odkud je rozhled siroko daleko, nasel neci slunecni brejle, co uz tam par dni lezely a ted mi slouzi rozhodne lepe, nez moje vypadavajici letecky z Tongarira ;-)
Routeborn Falls uz pak nebyly problem za 30 minut, bylo to z kopce. Pak jsem jeste musel popojit k uplne nejnizsi chate, Routeborn Flats, ktera byla jednak komornejsi, jen 28 posteli a jednak tam bylo misto ke kempovani. U reky, takze zase sandflies, ale zase tam byla sympaticka postarsi wardenka.
25.3.:Rano zase suseni stanu od rosy, tak jsem si mezitim vybehl na Falls, abych si ty vodopady vyfotil, protoze predchozi den bylo odpoledne blbe svetlo.
Start rekordne pozde, az po 13 hodine, ale cesta placata, tak jsem jel jak pist a za 1.5 hod na Routeborn Shelter. Odtammtud jsem musel pesky do kinlochu, ale cestou jsem stopnul nejaka auta, takze jsem usel tak nejvys 6km z tech 18, co to bylo dom.
Pocasi bylo celou dobu pekne, jen posledni den byl nadech k desti, ale jen nepatrne.
U Ala uz nekdy v pul ctvrte, alebyl nekde na praci v tahu, tak jsem jen odpocival, nejak na me dolehla unava.
Dalsi den uz byla jen flakacka, v noci pak desne lilo, stejne jako vcera vetsinu dne, aspon ze v Queenstownu bylo jakztakz. Kvuli busu jsem zustal jeste i dnes, taky kvulki blogu a fotkam, ale zitra v 7:25 vyrazim do Greymouthu, zpet na sever za Davidem do Motueky, tak uvidime, jak to pujde. Zkusit z Greymouthu nejak stopovat, a spat  pod stanem nekde zadara, uvidime, jak to dopadne  ;-)
Aspon ze ted Intercity bus zridil  nocni linku z Wellingtonu do aucklandu za $55, takze tam se snad dopravim levne, ale uvidime.
Tak se zatim mejte hezky,myslim na vas ;-)

Kinloch update

Tak dnes jsem konecne objednal Routeborn, takze zitra odpoledne, doufam, kdyz vse pujde, vyrazim po trase Greenstone track - Routeborn track, zpatky budu ve stredu vecer.
Jinak posledni  2 dny jsem pomahal Alovi s opravou aut (cernoch na rozebirani motoru se vzdycky hodi), nejdriv s nejakym terenakem, co mu zrejme konecne odeslo tesneni motoru (aspon na to to tesneni vypadalo, prestalo tesnit mezi 2 valci, takze se vzajemne rusily) a pak s alovym terenakem, kteremu se predevcirem na ceste do Queenstownu pro tesneni uvaril v kopci motor (nastesti to zrejme taktez je tesnenim, ktere propoustelo vyfuk do privodu vody k bloku motoru), takze dneska musel jet svoji mazdou. Jen zpatecni jizda s doplnovanim vody cca kazdych 20km se trosku protahla :-D
Vcera byla k veceri dokonce husa ("Well thefted" ;-), nejaky soused po ceste tam ma hejno hus, nebo jestli to jsou nejake divoke jen na jeho pozemku nevim). Pocasi je po predvcerejsku zase celkem slunecne, tak az ziitra vyrazim, snad to jakztakz vydrzi.
Tak se zatim mejte.

WWOOFing in Kinloch

Tak po 20 km na kole jsem na nejakou tu hodku v Glenorchy a zase poinformuju o necem novem :-)
Delam ted za byt a stravu zahradnicke prace pro Alistaira Anguse v Kinlochu a je to docela legrace. Je to zemity kiwi, s primerene nesrozumitelnym prizvukem. Za bydleni mi slouzi postarsi autobus (ktery zrejme predtim obyval docela dlouho i on) s jedinou elektrinou z autobaterie, takze aspon svetlo v noci je, kdyz chci, jinak nic moc, neboha cb minitelevize kvuli poklesu napeti prestala fungovat uz 1. noc. Mam tam kaminka na drevo, sporak na propanbutan a celkem velkou, pohodlnou  matraci, takze nestradam.
Jidla mi Al poskytuje dost slusne porce, takze nejspis jeste i ztloustnu ;-)
Prace zatim sestavala z orezavani a osekavani vrb (neni to nase smutecni vrba, ale nejaka jina, roste nahoru jak topol) u ricky do zhruba moji vysky, zitra ci pozitri pak vsechny ty vetve spalime, coz bude asi dost znacna vatra (vetsi cast dosahovala pred zapocetim praci az 6 metrove vysky). Posledni 2 dny je az moc hezky, takze se kvuli vsem tem prtavym mucitelum musim oplacavat repelentem, ale zase neni zima.
Krajina je tu tedy hrozne hezka, jezero, rovina a okolo zasnezene hory, ale zase kdyz tu nekdo travi vetsinu zivota, tak mu to uz tak neprijde. Dneska prijedu zpet pozde, tak doufam zitra se konecne vykoupam v jezero, je jen asi 50m po ceste dolu, naproti Kinloch Lodge, jedinemu to backpackeru v sirem okoli.
Al je jinak relativni samotar, automechanik (pry se vsechny ty stavebni stroje v horach v jednom kuse kvuli mrazu rozesiraj, takze ma porad dost prace, ale jeho nazory na japonska auta radsi nechtejte slyset, ostatne na dvore ma asi 20 aut v ruznem stadiu funkcnosti a rozkladu, prevazne toyoty a mazdy), deti uz ma odrostle pryc a dotahl to uz na 6 vnoucat, ac je mu teprve 52 (vypada tedy starsi). Woofery tu provozuje casto, nejradeji ma macate Brunhildy :-D
Taky je zajimavym dokladem toho, ze takova hypoteka neni tak uzasna a samozrejme nutna vec, jak se to vsude prezentuje - mel nejaky baracek v Glenorchy (ukazoval mi ho), ale pak prisly blize nespecifikovane potize (rikal, ze nepije, tak mozna zacal trochu alkoholnicit a neco podelal a banka pak podelala jeho, on prestal, ale uz bylo pozde) a o barak prisel. Ted bydli v upravenem hangaru (takovy ten polovicni valec) a vypada to uvnitr  docela utulne, to se  musi nechat. Elektrinu zarabi zcasti ze solarnich clanku a vecer nahodi generator a ma obvyklych 220 na dobiti mobilu a telecumendu.
Zatim se mi tu docela libi, problemy nejsou, priroda hezka, jidla dost a aspon se cvicim v cteni anglickych knizek, obvykle jeho ctivo je knizni kondenzat Readers Digest, narazil jsem tu aspo na 2 zajimmave tituly, Man from St. Petersburg (Ken Follet napsal spionazni roman pro zeny, jinak se to neda nazvat :

1. V roce 1914 prijizdi anarchista Felix do Londyna, aby zabil carova vyslance, admirala Alexeje, ktery prijel do anglie vyjednat spojeneckou smlouvu s lordem Waldenem
2. Lord Walden je manzel Lydie, ruske slechticny, ktera byla Felixovou milenkou pred 19 lety, nez se to domakl jeji otec, Felixe nechal zavrit a ji donutil vzit si lorda Waldena a odjet do anglie, aby byl Felix propusten z vezeni
3. Lydie ma dceru, Charlottu, ale jejim skutecnym otcem neni lord Walden, ale Felix! (hoho, to jste necekali,co?To je panecku orginalni zapletka!)
4. Lydie se casem zamilovala do Waldena, ale kdyz znovu dojde na osudove shledani po letech, zjistuje, ze porad miluje i Felixe!
5. Lydie ma celou tu dobu vycitky svedomi a nechce, aby Charlotta byla po ni, protoze se jako mlada chovala tak zkazene, i s Alexejem mela tehda dokonce nejakou tu pletku (mozna by bylo snazsi vedet, s kym zadnou nemela), tak svou dceru drzi pekne zkratka (to prekvapeni, kdyz se Charlotta konecne domakne, jak se delaji deti, a coz teprve, kdyz zjisti, ze existuje neco jako sufrazetky, hladovka, vezeni, volebni pravo pro zeny a bida, no to bych sam nechtel zazit:)
6. Charlotta potkava Felixe (tedy spis naopak) a je jim zcasti uhranuta, jak zajimave a originalne mluvi a premysli (zadne 'zena se ma jen vdat') , on zjistuje, ze je jeho dcera a rekne ji to.
7. Opakovane Felixovy pokusy o zabiti Alexeje jsou pokazde zmareny, na druhou stranu on vzdy uklouzne policii i Waldenovi
8. K finalni konfrontaci dochazi na Waldenove venkovskem sidle - Charlotta pomaha Felixovi, neb mu veri, ze ho hodla jen unest, Lydie se konecne sveri Waldenovi, jak to vsechno je, Felix zapali sidlo a v evakuacnim zmatku uspesne zastreli Alexeje, ale ouha, Charlotta je lapena v plamenech!
9. Oba muzi spoji sve sily pro zachranu Charlotty, Felix zachrani svou dceru, ale pritom umira.

No neni to zasadni knizka?!
A ted (ne)vazne, kondezatorovany Gerald Durrel byl mnohem veselejsi
:-)
Uf, snad jsem vas nezahltil prilis mnoho, tak zase priste, mejte se doma hezky.

Rees-Dart track

Tak tedy navrat z dalsiho treku, a dost pekneho, nutno rici. Pocasi vicemene destive, ale presto zazitky necekane.
Jinak co se tyce dalsich planu, TRSE permit jsem vzdal, protoze jeho vyrizeni by trvalo 14 - 30 dni a pak uz bych ani nestihl pracovat (bohuzel meimigracni ve Wellingtonu svou rychlosti zmatlo, jednodenni vyrizeni delaji snad jen tam a jeste jen na nektere typy viz), a na IRD mi nechteji uznat moji obcanku (potrebuju 2 doklady, jako A vyhovuje pas, ale jako B by vyhovoval muj ridicak [staci i domaci, kdybych si ho nechal prelozit], ktery tu samozrejme nemam, a nestaci moje obcanka (k vzteku)), tak to taky nebudu potrebovat.
Od zitrka budu delat tyden (mozna dele, uvidime) pro jednoho chlapka z Kinlochu (je to hned vedle Glenorchy, coz je asi hodka cesty z Queenstownu) nejaky zahradniceni za byt a stravu, tak uvidime, jak to pujde, doufam, ze bude cas na nejaky dalsi trek v okoli. A treba pak zbyde cas navstivit kolegu z prace v Motuece, coz bych rad, nez odjedu nazpatek na severni ostrov.
Jak tedy probihal track:
4.3.:Vyrazim z Queenstownu a snazim se stopovat do Glenorchy. Diky jedne nemce se mi to dari, kdyz ji zastavi a me pribali ssebou americti manzele ;-) Z Glenorchy se to uz nezdari, takze slapu 20km k zacatku treku (Muddy Creek) a nez padla tma, i kousek po ni jsem dorazil aspon k 25 miles hut, a sam se hodne divim, ze jsem ve tme prosel bez promoceni bot tim bahnitym polem a jeste se dokazal udrzet cesty az k chate. Chtel jsem puvodne jit po tme, ale na planich bylka cesta blbe videt uz ve dne, natoz v noci, tak jsem rad prespal v tehle chate, ktera se uz neudrzuje, ale ma porad 4 steny, strechu a z 6 mist na spani ma 1 pouzitelne. Konecne jednou sam v chate a byla to hrozne hezka noc, vitr hvizdal chatou, stromu sumely, nebyla mi zima, proste jak za starych casu. ;-)
5.3.:K 'prvni' chate, Rock Shelter hut, to bylo nejak dele, nez jsem cekal, takze mi to trvalo 4 hodiny (25 Miles Creek [ricka] jsem musel prekracovat 3x, protoze hned jak jsem si opet nazul boty po prekroceni ricky v sandalech, zjistil jsem, ze jsem nechal v chate celovku:D ), a cestou jsme potkal uz druheho cloveka, co mi tu rekl, ze mam 'really good english' (prvne mi to rekl Mark na Heaphym, ale to byl ex amik, tak jsem mu to moc neveril), tak snad na tom bude neco pravdy, ale kdyz vim, kolik tam sekam gramatickych a syntaktickych chyb.... Asi vic hodnoti porozumeni a rychlost chrleni anglickych slov ;-) Na chate jsem se prvne setkal s delenou chatou:Kuchyne+kamna a nekolik mist k prespani (bunks) v jedne chate a 2 mistnosti s bunks v druhe 'minichatce'. Spal jsem sam v te s kuchyni (budu pouzivat vyraz 'vetsi' :-)).
6.3.:Cely den zurive prselo, a nedaleka ricka se docela vzdemula. Potkal jsem tu dvojicku izraelcu, Aviho a Chica, kteri se taky nikam nehrnuli v tomhle spatnem pocasi.
7.3.:Uz prselo o dost mene, i tak jsem vyrazil az ve 12, nebylo kam spechat (chata mela byt jen asi 4 hodiny). Cestou nahoru k Reese Saddle jsem potkal konecne Wandu, ktera zahlasila, ze taky jde na tenhle track, akorat ji vzal nekdo autem na druhou stranu, takze zacala z opacne strany. Sehnala misto v Milford tracku (zase jedna zrusena rezervace zrovna kdyz si to v DOC nechala vyjet), ale pry si clovek musi objednat prepravu u DOC, takze se cena vysplha az na $300.
Vyhledy cestou na Dart hut byly opravdu krasne, ale dest mi kazil fotky, prselo mi na objektiv. V sedle to impregnace mych bot prvne za celou dobu uplne vzdala a dal jsem jen cim dal tim vic cvachtal.
Ale ackoliv prselo, v botach jezero Michigan, stejne jsem se po prekonani sedla najednou citil desne happy, vubec nevim proc, uz se mi to dlouho nestalo jen tak. Jestli to bylo tim, ze clovek pod nohama citil koreny zeme, nebo akumulovanym pusobenim krasne prirody, nevim, ale stalo se mi to pak jeste jednou.
V chate bylo docela dost lidi (tj asi celych 10 ;-)), zase to byla dvojchata, akorat ze v te vetsi byly hned 2 spaci mistnosti. A byly tam sachy, tak jsem si zase jednou zahral, francouz, co sel nahoru o den driv, nehral spatne, ale nehraje zavodne :)
8.3.:Dnes jsem si dal jeden z hlavnich cilu tracku, totiz jednodenni vylet ke Cascade Saddle, kudy se lze jednak dostat k Aspiring hut a jednak je to hrozne hezky vyhled siroko daleko. Nanestesti je to taky nebezpecne misto, kde za spatneho pocasi zahynulo uz vic lidi, naposled v unoru se nejaka asiatka, zkusena tramperka, utopila v rozvodnene ricce (i ted byly hladiny trochu nahore, ale jen bezne, jinak bych to nesel), takze si jeden musi dat pozor. Predpoved byla destiva, ale jen lehce - stredne, tak jsem se vydal, protoze dalsi den melo byt nedestivo, ale zase mrazivo, takze nahore by v noci pripadl snih a vubec.
Skoro celou cestu az pod sedlo prselo (boty prosakly uz za hodinu), ale jak jsem byl skoro uz v nem, najednou se mraky roztrhly, slunicko zacalo svitit a snad na hodinu se udelalo uplne krasne, bylo videt do daleka, tak jsem fotil jak o zivot, a rychle se vydal na cestu dolu, nez bude zas hnusne. A na zpatecni ceste, kdyz jsem si udelal prvni vetsi zastavku (jinak jsem porad pochodoval), tak si tak koukam na vodopad a zase okamzik stesti, bylo to krasny, jen tak tam sedet, nechat na sebe krapat a divat se po krajine... Opravdu zvlastni, zazit neco takoveho 2x za 2 dny...
Celkove jsem to tam a zpet stihl za cca 6 hodin, par byl 8, ale francouz, co se tam taky vydal, jen o hodinu driv, to stihnul jeste rychleji a jeste sel do dalsi chaty ten samy den, ale kdyz jsem ho potkal pod sedlem, v tech jeho promoklych kratasech a promokle bunde bych asi taky behal po horach jak kamzik, jen abych se zahral :-)
Do chaty pak pribyli hned 2 slovaci (Tomas a Milo), tak jsem si zase jednou pokecal v materstine a s Chicem a Avim jsme tam vsichni udelali malou parbu skoro do pulnoci (vicemen bez alkoholu, jen Tomas mel par stamprlat vodky), upekli dokonce nejake palacinky :-D
9.3.:Puvodni plan byl Daleys hut a 10.3. bud konec, nebo zkusit prekrocit reku blizko konce tracku (Chiamans Bluff) a prespat v Rockburn hut na druhem brehu v kopci (tedy jen pokud se tam reka tak nejak prekrocit da, neni to pry snadne a co jsem sel okolo, moc to na to stejne nevypadalo). Protoze mi Chico s Avim nabidli ride do Queenstownu, sel jsem s nima. Na Daleys hut jsme dorazili za cca 4h, cili 2h pod par (teren nebyl obtizny), ovsem tam dostali napad, ze to dojdem dneska, kdyz je to jen 4h cesty (byly cca 3 odpoledne). Jen jsme hodinu odpocivali a pak jsem musel zase slapat, kdyz jsem chtel usetrit na ceste do Queenstownu. Bylo to uz trochu namahavejsi, ale za dalsi 3h jsme byli v cili. Pak uz jen prestavka a pak divoka jizda po tech nezpevnenych cestach v jejich vanu. Dali jsme si v Queenstownu prosluly Fernburger (domaci burger s poradnym kusem masa a spoustou zeleniny za $10) a sli spat na parkoviste. Ja teda na prednich sedadlech a tedy nebylo to uplne ono, moc jsem se v noci nevyspal, ale kdyz uz to nic nestalo, tak co bych si stezoval. Chlap, co ma parkoviste v okoli na starosti, nam prisel vyhrozovat $45 pokutou az v 8 rano, takze jsme se vyspali (jinde by nam bouchali na van uz v 6, to je mi jasny), tak jsme vstali a jeli hledat backpacker. Bungi byl plny, ale v Black Sheep meli volno, tak jsme prespali tam.
No, to by byl zatim konec, pokud dopoledne zpracuju a uploadnu fotky, tak budou, jinak asi ne. Z Kinlochu bude blbe spojeni, vodafone tam signal nema, takze se mozna tak tyden neozvu, ale pokusim se ve volnem dni nejak dostat k netu a zase neco zverejnit. Tak se zatim mejte hezky.

From Westport to Queenstown

Tak tedy vyvoj posledniho tydne.
Ve Westportu jsme potkal jednu spolucestovatelku, Veru z nemec, a s tou jsem postupne dojel az do Wanaky.
Z Westportu jsme jeli nejdriv do Hokitiky, pres Pancake rocks v Panakaiki, ktere maji vrstvene slozeni, takze opravdu docela pripominaji hromady palacinek na sobe. Navic v sobe maji 'blowholes', kudyma pri nejvyssi prilivu strika do vzduchu morska voda, nanestesti jsme projizdeli az 2 hodiny po high tide, takze to jen tak trosku psoukalo, ale vic moc nic.
22.2.:V Hokitice jsme spali v Jade backpackers, coz je hostel v budove 'Jade factory', ktera zpracovava jadeit na ruzne ty ozdoby, hned vedle obchodu, ktery byl v prizemi, takze navstevnik se muze zajit podivat doo vedlejsich dilen, jak zrovna zpracovavaji jadeit. Spali jsme tam skoro sami (ja tedy na muzskem pokoji ano), Vera s nejakymi 4 izraelkami, ktere nas pak pronasledovaly jak stiny az do Queenstownu (tedy me aspon ano;-))
Druhy den rano jsme nakoupili nejaky pounamu (chudak moje penezenka...) a odpoledne se vydali do Franz Josef, kde je jeden ze 2 zdejsich ledovcu. Tam jsem narazil zase na Wandu, tak jsme pak vecer pokecali (a narazil jsem na dvojicku cechu (Petr s Vercou), tak konecne zase procvicena cestina). Samozrejme v Montrose backpackers i na ty 4 izraelky :-).
24.2.:Bylo konecne hezke (cti neprsive) pocasi, tak jsem se vydal k ledovci (Wanda si zaplatila guided walk po ledovci asi za $120, a Vera pro zmenu vylet vrtulnikem na ledovec asi za $350, jen ja jsem se rozhodl trochu po predchozich vydajich setrit:-)), ale bylo tam teda docela dost lidu. Pak jsem si udelal 6h zpatecni turu k Rockpoint view, bylo to docela do kopce a celkem narocnejsi teren, coz jsem po Heaphym vital. Cestou zase potkani te dvojicky, a na konci zase toho stareho amika, co jsem na nej narazil postupne v St. Arnaud,a autobuse do Franze Josefa. Ale vyhled stal za to. Bylo to mnohem bliz ledovci, nez dole od parkoviste, a dlouhym sklem jsem videl ty skupiny lidi na ledovci zretelneji, nez jen jako mravence ;-)
25.2.:Bylo prorokovano hezke pocasi, takze jsme se s Verou vydali na Copland track, co je asi 25km za Fox village, cca 20km, a konci v chate Welcome Flats (takze druhy den zase nutno jit nazpatek po stejne ceste), proslavene svymi 'hot pools'. Dali jsme to asi za tech 7 hodin, pac  Vera ma nejak zmasakrovane koleno, tak ji pochod nahoru a dolu po sutrech zpomaloval (mam nejaky stesti na lidi, co nemaji uplnou kondicku, nebo vsechny koncetiny uplne fit:-D). Hot pools staly za to, ale chata byla dost plna, je to tu popularni. Puvodne jsme uvazoval o pokracovani k Douglas Rock hut, asi 3h, ale prisli jsme na to moc pozde, tak jindy. Da se projit i do Mt. Cook village pres prusmyk, ale na to jeden potrebuje horolezeckou vybavu a dobre pocasi. Samozrejme i sandflies tu byly, potvory. Taky to byla prvni dvoupodlazni chata, co jsem videl.
26.2. navrat do Franze Josefa a 27.2. autobusem do Wanaky. Cesta byla docela dlouha, ale zastavovali jsme vsude mozne, vcetne lososi farmy, kde si muzete koupit ledacos z lososa, vcetne filetu, o dost levneji, nez v obchode, tak Vera koupila filet a vecer jsme si udelali opulentni vecu. Behem cesty okolo Lake Wanaka a Lake Hawea byly teda uplne uzasny scenerie, hned bych se tu zabydlel :-( Skoro si jeden rikal, ze by mohl pro toho farmare, co ma pozemky u jezera, hned pracovat i zadarmo, jen aby si uzil ten vyhled.
Ve Wanace jsem zustal 2 dny, Vera odjela dalsi den s Enriquem (dalsi manik z backpackeru) stopem, byli jsme vsichni v Puzzling world bludisti, ale zase tak mo me to neuchvatilo). Pak jsem shledl The Visitor ve znamem kine Paradiso (maji tam misto sedacek sofas, gauce a podobne, vcetne vw brouka). A na prvniho jsem ukecal 3 svedy z meho pokoje na ride do Queenstownu, kde jsem ted.
Chci si tu vyridit TRSE vizum pro praci v zemedelststvi, abych si vydelal v breznu nejake penize na ty 3 tydny na severnim ostrove, uz mi opravdu velmi dochazeji. A RID budu potrebovat jakbysmet.
No, fotky az priste, porad je nemam zpracovane. Tak se zatim mejte hezky, ted na vas doma myslim trochu vic, nez jindy...

Great Heaphy Walk (_track)

Vitame Vas, vazeni ctenari, u naseho dalsiho informacniho bulletinu 'Novinky z Karamey'!
Celkove dojmy jsou tedy rozporuplne, asi jako kdyz Klaus rikal 'Evropskou Unii ano, ALE...!' Na celem walku (rekl bych 'track', ale kdyz v 80% tracku je pomalu 2 metry siroka lesni 'pesina', po ktere by pomalu projelo normalni auto, o vozickari s terenni kriplkarou nemluve, tak se to proste za track moc oznacit neda) bylo par opravdu hezkych mist a pohledu, ale celkove me to rozhodne nedostalo. Jestli je tohle narocnejsi walk nez Abel Tasman, tak si uz vubec nejak nedovedu predstavit, jak vypada cesta tam, to je jako rovna asfaltka s eskalatorama ?!
Nu, snad radeji k deji. V Nelsonu jsem si v oblibenem Bridge st. backpackers dal 2 opulentni vecere z jeleniho steaku (no, v takovem omselem backpackeru, kde ziji mistni, potkate treba i chlapiky, co si kraji v kuchyni kusy jelena a radi vam lacino ukroji kus taky;-)), trosku si odpocinul, vypral atd...
15.2.:Vstavam jiz v 5:45 (ano, ctete DOBRE, i takove obeti zde podstupuji;-)), neb mi v 7 jede z Nelsonu shuttle do vychoziho bodu, Brown hut. Taham ssebou stan, pac v nekterych chatach uz nebylo misto, tak jsem rovnou sel do stanu. Prvni den cesty na Perry Saddle hut byl dost nudny, siroka cesta, jen dost do kopce, bylo to opravdu dlouhe. Nejak jsem nabyl dojmu, ze Aorere shelter je jen 2h cesty, takze jsem po 2.5h drtil uz kletby mezi zuby, pac jsem si tam chtel dat vetsi prestavku, pak potkam lidi z protismeru a ze je to pry jeste hodionu, tak jsem trochu vytrestil oci, a kdyz uz to byly 3, kouknu se do mapy, a tam na okraji poznamka '3.5 h' a vzapeti jsem byl u nej. Udelal jsem si aspon poradnejsi obed a zase zacal poznavat slasti sandflies. Chata byla celkem pekna, i spolecnost docela vesela, tak byla legrace.
16.2.:V noci prselo, tak jsem se nevyspal dle ocekavani a vyrazel jsem pozde, az ve 12:15, protoze jsem susil stan, cekal, az nebude moc prset a navic se melo pochodovat jen 3.5h. Na Gowlands Down hut jsem dosel za 2h, dal si kafe s Wandou, americankou, co predchozi den dorazila asi v 9, vyfotil si weka (o tech vice pozdeji) a za hodky byl na Saxon hut, kde jsem mel nocovat. Mezitim prestalo celkem prset, tak jsem postavil stredne mokry stan (tady jsem se prvne setkal s drevenymi podstavami pro stany, takze zadna mokra louka).
17.2.:Rano se vyjasnilo, a protoze jsem si predchozi den nejak nevyfotil ty caves, co mely byt u Gowlands Down, tak jsem si udelal vylet k chate a prolezl to tam vic (mezitim mi hezky schnul stan), poradne jsem si vyfoitil i ten 'mechovy' les. Na McKay jsem vyrazil pozde, ale zase to byla kratka cesta, takze no stress. Krajina byla zase docela pekna, vic do travy, nekde wetlands, libilo se mi to. Vecer jsem se dokonce vykoupal v rece, a bylo mi blaze. V chate bylo plno lidi, takze si Wanda se mnou vymenila misto v chate za muj stan, tak mi konecne nebyla zima (ale s linerem uz je to lepsi), byt nad ranem mi taky zacalo byt trosicku chladno, i kdyz jsem spal nahore. Samozrejme ji taky byla zima i v jejim vychvalovanym spacaku, tak ten muj neni az tak desny smejd, jak jsem si myslel :-) Planuje cestovat taky tim smerem, co ja, naa Greymouth a Hokitiku a nejaky track, tak uvidime, treba se dame dohromady aspon na Rees - Dart, ale ma nejakou slabou fyzicku, tak nevim. Zatim zadne podobne sprahnuti nejak nevyslo, tak ani ted do toho nevkladam nadeje :-(
18.2.:Vyrazim kvuli schnuti stanu zase az v 11h, aspon se ta hromada lidi uz vypakovala. Rozlouceni s Wandou (dela to tempem jedna chata denne, takze spala na Lewis), a hura dolu k plazi. Na Lewis hut za 3h, s delsi prestavkou, tam jsem prvne videl splachovaci zachod u chaty! Na Heaphy za dalsi 2h. Tam teda byly MRAKY sandflies a dukladne namazani repelentem se stalo nezbytnosti, rojily se jak pominuty. Byla tam krasna plaz a vubec krajina, ale s tema potvorma se to nedalo uzit. Najedl jsem se jak za 2, a zrejme i to pomohlo k finalnimu vykonu. Tady jsem potkal taky drze weka, jinde zrejme jsou v pohode a dlabou si svuj hmyz, a sem tam udobnou, co upadne tabornikum od stolu, ale tady jedna, zatimco jsem byl na prochazce, zautocila na moji musli a ryzi, a jen vcasny navrat zabranil nejhorsimu. Sem zrejme jezdi hodne taborniku jen tak na den, tak zrejme pekne zdrzly, potvory.
19.2.:Jelikoz sem bus jede ve 14h z Kohaihai shelter, musel jsem vyrazit brzo, uz v 9:05, byt stan byl pekne mokrej, a tak jsem aspon nabral poradnou rychlost, protoze to bylo vicemene po rovine. Za 65minut jsem dosel ke Katipo shelter, coz bylo de facto v pulce, a v Kohaihai jsem byl za 3h20, z toho jsem naodpocival cca 45 minut, a predhonil az na 2, co vyrazili nekdy v pul osme, uplne vsechny, ac nekteri vyrazeli i o 45 minut driv (par je 5 hodin). Signal tu ma v okoli bohuzel jen Telecom (ani v Karamee neni).
Celkove tedy spise zklamani, cekal jsem od 'Great Walk' rozhodne vice.
Dnes jedu shuttlem do Westportu a pak se zkusim dostat do Greymouthu.
UPDATE:Tak jsem tedy ve Westportu, shuttles si uctovali astronomickych 85$ za cestu k Brown hut a pak z Karamey do Westportu, tak jsem docela zklaman, protoze jsem se  nechal ukecat, ze nepojedu od Kohaihai shelter rovnou do Westportu, jak to meli v Budget fares, ale ze pojedu do Karamea a odtamtud me odvezou do Westportu. Takze jsme platil $15 shuttle do Karamey, ubytovani (uznavam, ze Rongo backp[ackers je fakt zajimavy hostel a rad jsem si za $27 konecne uzil normalni postel, to zase jo) a pak jsem stejne platil takovou sumu. To mi jeste jako dal slevu celejch 5$!!! za to, ze jsem jsem jako jel tim jinym busem do Karamey, to uz je fakt provokace. Aspon ze moji bagaz mi dopravili v poradku uz predchozi den, takze jeste jsem se ani neubytoval a uz tam byla, to zase maji plus. Ale priste s nima pojedu jen kdyz se predem dukladne informuju na cenu, protoze touhle me teda moc nepotesili...
Do Greymouthu se chystam az v nedeli, protoze to by snad mohl byt dost vysoky priliv v dobe, kdy zastavi autobus v Punakaikai, kde jsou zname 'pancake rocks', kde za prilivu strika voda ruznymi otvory a zarabi tak spektakularni podivanou. A pak uvidime...
Prebukoval jsem si taky dnes letenku, tak teoreticky dorazim do Vidne 22.4. vecer, bohuzel v pulce dubna bylo plno, tak az tak pozde...

Traverse - Sabine Circuit

Tak zdravím zpět ze St. Arnaud, po mém 7denním výletu po Nelson Lakes NP. Momentálně strašně leje, tak můžu být rád, že jsem to včera došel za hezkého počasí, protože od noci pořád jen prší, někdy dokonce opravdu brutálně, jako třeba teď. Takže ti, co se na track vydají po mě, asi nebudou moc nadšení, protože teď tedy ty malé bahnité tůňky budou velké bahnité tůňky a překročit je bude dosti nesnadné ;-)
Co jsem tedy poslední týden dělal - Šel jsem Traverse Sabine track, 4-7 dní, 80km, s roztomilým převýšením 1800m.

5.2.:Příjezd z Nelsonu do St. Arnaud via Nelson lake shuttles, společně s jedním chlapem, co jsem se s ním pak potkal na Upper Traverse hut. Měl jsem nakoupeno, takže jsem jen odložil zbytečné věci do úschovy v DOC centru, napsal informační lístek, kam jak půjdu a vyrazil k první chatě, Lakehead hut (630m). Šlo se podél jezera (hned před vůbec první fotkou pláže se mi podařilo upustit foťák, ale jako obvykle ty šutříky přežil, jen pak s ním bylo zajímavé extempore později), byl to úplný 'walk', takže jsem tam byl za 2.5 hoďky , ale protože jsem dorazil do chaty až někdy k sedmé, nemohl jsem pokračovat k další chatě (při ranním startu by to nebyl problém, terén nebyl náročný). Tam jsem poprvé na NZ potkal proslulé 'sandflies', malé nechutné potvory, co sajou krev ( stejně jako u komárů pijou krev jen ženský!). Nejdřív jsem si říkal, že je to lepší než komáři, protože je člověk víc cítí na kůži, takže je může dřív zabít a píchnutí nevypadala, že by pak nějak víc svědila, nebo byla vidět. Jak jsem se jen mýlil! Po týdnu pochodu mě jich poštípalo už docela dost (repelentem jsem se skoro nemazal, protože tolik jich nebylo a v horku je to pak v kombinaci s opalovacím krémem nepříjemné na kůži) a teprve teď se ukázalo, že ty jejich píchnutí vylejzají a svědí později, a nejenom já se pořád někde škrábu, ostatní v hostelu mají stejnou zkušenost. Někdy se člověk u vody nemohl ani zastavit na delší dobu, protože ho mrchy hned začaly obletovat.

6.2.:Vyrazil jsem v 10:20, a hned jsem nějak minul jednu značku a pokračoval tedy v přibližném směru říčním údolím, ale pak jsem radši překročil na pravé straně řeku a napojil se na paralelní track, co vedl z Coldwater hut, která byla na druhé straně jezera, a který se pak po pár kilometrech s tím mým původním sbíhal. Do té doby to bylo celkem placaté a easy cesta, pak začal kopcovitý les, ovšem John Taite hut (810m) byla blízko. Tam jsem si dal hodinu na oběd a ve 4 vyrazil na další chatu, potřeboval jsem ušetřit jeden den, neb mě turisté v lese nalákali na Blue lake hut, že je moc pěkná. Asi půl hoďky od chaty jsou Traverse Falls, které jsem si slezl ofotit (bez batohu tedy) a když jsem ušel asi půl hodiny, zjistil jsem, že jsem tam nechal brejle. Tak jsem si pro ně bez batohu zaběhl, ale ve výsledku z toho byla 40min cesta tam a zpět a dalších 20minut vysíleného odpočívání. Pak to bylo pořád jen nahoru, u Upper Traverse hut (1320m) docházely trochu síly. Tam jsem narazil na spolujezdce z shuttlu (Baze) a Andrewa s Laurencem (oba na fotce). Byla s nimi fakt legrace a nebyly sandflies, protože tak vysoko jsou líný letět, sralbotky :-) Došli ještě i 2 Francouzi, co jsem s nima taky šel větší část cesty. Baz pak nechal v chatě asi kilo pytlíku mixovaných oříšků/ plodů/ semen atd, co jedl během cesty, ale žena, či kdo, mu toho naložil tunu. Tak jsem si jeden pytlík vzal a musím přiznat, že je to fakt dobrý nápad, na další trek si to taky pořídím.

7.2.:Všichni vstali děsně brzo a už okolo 9 byli pryč. Já tedy 10:10 a nastává horská etapa, Traverse Saddle je ve výšce 1787m a těch 450 metrů bylo sakra do kopce, ale zase celkem bezpečná cesta. Pak se šlo ze sedla dolů k West Sabine hut (670m) a to tedy byla cesta, v druhé čtvrtině se jde snad 100m dolů suťovým polem, co je v zimě avalanche path a taky veselý zážitek. Předhonil jsem aspoň na cestě oba francouze, ale únava byla značná a nejen já, ale i Andrew nešel už na Blue Lake hut, protože si potřeboval odpočinout. Sandflies znovu útočí a pokouší se nás dodělat... 8.2.:Vyrazil jsem v 10:30, chtěl jsem to pojmout trochu jako odpočinkový den. Francouzi to vzdali a šli na Sabině hut, Andrew to vzal jen jako denní výlet, takže šel nalehko, já chtěl přespat, takže natěžko. Chata někde ve výši ~1100 metrů, takže zase pěkně do kopce údolím podél řeky. Sluníčko jako většinu dnů pěkně pálilo, tak jsem se docela znavil. Na cestě bylo dost popadaných stromů, díky čemuž jsem v jednom místě při prolejzání zachytil karimatkou o větev a jak jsem zabral, utrhnul jsem jeden spodní popruh :-( Nakonec jsem dorazil k chatě, odložil batoh a vydal se nahoru k Lake Constance. Moc pěkné, dokonce došlo i na koupel, ale voda byla fakt studená a ještě ty kameny pěkně klouzaly, tak jsem si nezaplaval (stejně by se mi už 10 metrů od břehu kousla pumpa:-)) Chtěl jsem si pak vyfotit nějakou sunset fotku z Moss pass, které bylo směrem na západ, (cca 1760m), ale už cesta nahoru jen s foťákem klouzala a byla až nebezpečná (i když uznávám, jít pomaleji, bylo by to snazší, za 45minut jsem byl skoro nahoře), že jsem se cca 100m pod sedlem v 20h obrátil, protože představa slézání za tmy mi trochu naháněla husí kůži, byť potom bylo dostatečně šero ještě po 21:15, tak to možná s čelovkou šlo, ale proč zbytečně riskovat, určitě udělám nějaké hezké fotky jinde. V noci jsem chatu zase neměl pro sebe, byl tam nějaký Wellingtoňák. 9.2.:Vyrazil jsem už v 9:45 a dolů se šlo nějak snadno, za 2 hodky na West Sabine, taky bylo pod mrakem, takže odpočinek hoďka na chatě, na Sabine hut (455m) v 15:55, skoro jsem to ušel místo párů 4.5 hod za 2.5h, ale posledních "30 mins" od mostku mi trvalo hodně rychlým tempem 25 minut, tak nechápu, jak to někdo může ujít průměrným tempem za 30 (časově údaje většinou docela dobře odpovídají průměrnému tempu, když je cesta do kopce, nebo obtížná, jakmile je to pořádná cesta, nebo rovina/z kopce, dokážu čas dost zkrátit a tahle část byla obyčejná cesta). Zaplaval jsem si aspoň v jezeře Rotoroa, ale byly tam takové nechutné chaluhy a nejen ty! Andrew šel večer pro vodu do jezera (abychom měli co převařit, protože na chatě došla) a začal mu ruku žužlat úhoř! Tedy je tam cedule se zákazem jejich lovu, ale když byl v Knize návštěvníků zápis, že někoho kousl úhoř, ať si dáme pozor, brali jsme to jako legraci a ona to byla pravda. To můžu být ještě docela rád, že mě nekouslo nic. Taky jsme zjistili, proč je okolo chaty tolik vos, nejvíc u oken (obecně DOC nechává tuhle oblast přírodě, aspoň co se regulace některých druhu týče, takže je tu opravdu hodně vos, třeba u Lakehead hut i na záchodech;-)) - vosy chytaj sandflies! Podle zraku po nich jdou, protože lezou po oknech a moskytiérách, takže občas marně útočí na sandfly rozpláclou zevnitř na okně ;-) Navařili jsme tedy nějakou vodu, protože jsme chtěli (tedy aspoň já a Lawrence) jít nahoru na Angelus hut, protože je tam prý nejhezčí výhled při cestě dolů po hřebenu.

10.2.:V noci začíná pršet a prší i dopoledne, přestává až někdy v 11, kdy tedy vyrážím jako poslední i já. Oba jsme vzdali jít nahoru, protože jít v dešti a hlavně v mlze nahoru 6hodin prudce do kopce okolo Mt. Cedric se nám nezdálo moc bezpečně. Ve 2 už se vyjasnilo, ale pozdě bycha honit. Nějak jsem se málo nasnídal, takže jsem první 2 hodiny byl úplně chcíplej, taky se šlo pořád do kopce lesem, pak jsem se nějak rozešel, takže jsem na Speargrass hut (1060m) dorazil už celkem v pohodě. Okolo 6 dorazilo dalších 7 lidí, takže nás v chatě s 12 lůžky bylo 10, což byla zatím nejnarvanější chata. Udělal jsem hromadu jídla, byť už jsem šetřil alivem, začínalo mi docházet (zase když mám ve zvyku dělat si ráno a večer litr čaje, navíc kromě jídla, tak to tak překvapivé nebylo), a pořádně si napral nácka, co se zřejmě další den také příznivě projevilo na výkonu.

11.2.:Vyrážím po teplé a pořádně kaši k snídani v 9:30 a díky terénu a cestě jedu jak drak, takže i s 15minutovým pokecem s 2 Belgičany po cestě jsem na parkovišti už za 1h35minut, zatímco par čas je 3h ;-) Lawrence nakonec šel ráno ze Speargrass hut nahoru na Angelus hut, že tam přespí a další den půjde dolů hřebenem. No, taky jsem o tom uvažoval, čas byl 3h, což bych nejspíš v pohodě dal, ale pak po hřebenu je to tak 5h a mě už došly všechny snacky pro dobíjení energie po cestě, tak jsem to s lítosti zavrhl (byť by nebyl problém dojít přes Angelus hut po hřebenu na parkoviště za jeden den) a šel původní trasu. Pak už jsem se jen odepsal v DOCu, prodloužil Lawrencovi údaj o návratu (ovšem v noci začalo zuřivě pršet a pršelo dnes skoro celý den a někdy i opravdu hodně lilo, tak doufám, že se dostal v pořádku dolů, bylo tam prý na chatě 25 lidí, mraky visely skoro u země, a cesta po hřebeni není moc v mlze bezpečná) a nakoupil konečně něco jiného k jídlu, než rýži a nudle :-) Zítra ráno se vracím shuttlem do Nelsonu a pak zřejmě busem do Mt. Aspiring NP na další trek, ale ještě se uvidí.

Ano, teď ještě ta komická scénka s foťákem: když jsem fotil v průběhu cesty jednoho neposedného ptáka, přišlo mi, že foťák fotí nějak pomalu. A taky že ano, i při 1/1000 jsem z něj víc jak 3 snímky za sekundu nedostal, takže to dělalo jen takové líné klik....klak. Začal jsem si už říkat, že se nějak poškodila závěrka, když mi upadl, nebo třeba mu jako použitému foťáku závěrka už dosluhuje, taky nevydrží věčně, že... Ovšem černožlutí už vědí - ano, nějak jsem si asi ještě v Tongariru nastavil ve foťáku Exp. Delay Mode ON, takže se při stisku spouště hezky počkalo, aby snímek nebyl roztřesený, že... No, jakmile jsem totok vypnul a nastavil kontinuální shoot, zase se ozval ten milý zvuk kulometů... Musím si to ovládání prostě víc nastudovat :-) 

To by snad asi pro dnes bylo vše, už to taky píšu pomalu hodinu ;-) 

Přidal jsem doprava odkaz na fotky na flickru, tak pokud si je budete prohlížet pravidelně, už z blogu zjistíte, jestli něco nového nepřibylo..

Good news for everyone....!?

Tak se ozyvam z Nelsonu (i-centra), kam jsem dnes dorazil. V Pictonu se mi po prvni hodine uz nezdaarilo napojit na net, tak jsem nenapsal, jak se vsechno vyvinulo.
Ve Wellingtonu jsem zustal az do pondelka, protoze v patek sice byl preklad hotov, ale nejak jsem si zapomnel vizt fotku na imigracni a pak uz nebylo dost casu na vraceni se. O vikendu jsem se podival do Te Papa, asi nejvyznamnejsiho NZ muzea, se spoustou interaktivnich expozic o historii, puvodu a vsech vecech okolo NZ. Maji ho opravdu moc pekne, a nejen deti se tam mohou vyradit (takze strnule formaldehydizovane expozice z Narodniho muzea tam moc nehledejte). Pak Namorni muzeum a jeho veci okolo imigrace, vody  a podobne, vcetne expozice o nejvetsi namorni katastrofe na NZ, tragedie trajektu Wahine (pri nejvetsi bouri do te doby narazil trajekt na skaly v prulivu u mesta a po opusteni lodi zemrelo diky vlnam a bouri 51 lidi, jejichz cluny a pramy se prevratily, nebo potopily, ale vezmeme-li do uvahy, ze na lodi bylo 743 lidi celkem, jeste to dopadlo dobre, taky diky hrdinskemu usili zachranaru a rybaru na mori). Prohledl jsem si taky vystavku stroju dle rysu Leonarda da Vinci, docela zajimava, ale ceka jsem trosku vice.
V pondeli jsem konecne naklusal na imigracni, zase se potkal se znamym, urednice po letmem zkouknuti prohlasila, ze je to asi v poradku a zeptala se, jestli to chci vyridit na pockani. Tak jsem souhlasil a za 1.5h (zpestrene pokecem s 2 Cechy, zadajicimi o nejaky 'pracovnik v zemedelstvi' permit) uz jsem sedel pred 'nekompromisni' schvalovaci urednici. Na tu zrejme udelal mily dojem fakt, ze vzdycky, kdyz po me chtela nejaky dokument, mel jsem ho peclive pripraveny, takze za cvrt hodinky mi po zaplaceni $130 nalepila do pasu Visitors Permit platny do 2.6.2009, takze zrejme nepriletim v breznu, ale pozdeji, nejspis zacatkem dubna, pokud mi do te doby vydrzi penize (ostatne prinejhorsim se zaridim jako ta nemka, se kterou jsem si zahral ve Wellingtonu na ulici 2 partie v 3minutovem sachu, ktera shanela 2400$ na navstevu sve nemocne matky v JAR) :-)
V pondeli vecer jsem odjel do Pictonu trajektem, a dnes tedy do Nelsonu. Chtel jsem udelat okruzni track v Lake Nelson National Park, kvuli cemuz jsem si zakoupil Backcountry Hut Pass na 6mesicu (pouhych $60, zrovna zavedli zlevneny pulrocni pas, takze uspora $30), abych se nemusel tahat se stanem, ale zda se, ze doprava bude problem, zrusili vsechny autobusy, napsane v Lonely Planet, ktere tam mely stavet, takze jeste uvidime, muzu se tam dostat, pokud pujdu z nejblizsiho rozcesti asi 20km pesky, nebo si najmu shuttle bus, tak uvidim.
No, to bude asi pro dnesek vse, uvidime, jak se to v nejblizsich dnech vyvine. Kia Ora!

Welington escapades

Tak uz 2. den ve Wellingtonu, zitra snad zmizim na jih, pokud stihnu konecne poresit to prodlouzeni viza. Jak je totiz uz nejak zvykem, zase se to zasmodrchalo. Poslal jsem jim faxem ten bankovni vypis, co meli prelozit, jeste pred odjezdem do Tongarira. Prijali ho a ze se mi ozvou. Neozvali a dnes vyslo najevo, ze ten papir nekde ztratili. Donesl jsem ho tam tedy znova osobne, a zrejme diky dostatecne velkemu pocity viny, vzbuzenem ve slecne, ktera se mnou komunikovala pres telefon, se ji podarilo zaridit, aby byl hotovy uz zitra ve 2, tak to snad nejak stihnu, byt urad ma do 3. Takze doufejme zitra k veceru pojedu ferry do Pictonu a zapocne se jizni Anabasis.
Jinak tedy nevim, co maji lide na Wellingtonu, protoze me se nijak zvlast nelibi, pripadne mi to tu stejne nic moc, jako v Aucklandu. Jinak cesta vlakem sem byla docela hezka a trochu me rozesmutnila, protoze ackoliv to nebylo zadne 'pendolino', bylo videt, jak si nem zakladaji. Jidelni listek z typicky kiwi jidel, zakusku atd vytvorili nejaci 2 tuzemsti popularni kuchari a celym se jim prolinala ta narodni hrdost, kterou my asi nikdy takhle projevovat nebudeme, protoze jsme na to moc pohodlni, takze stejne budeme v Pendolinu servirovat predrazena nic moc jidla, hlavne ze listek bude stat 500..
Ach jo.
Zitra se aspon podivam do Te Papa, toho jejich proslaveneho muzea, nez mi to pojede, ferry jezdi 2, jedna o 20$ levnejsi, ale jeden tam o 2 hodiny dele, tak se jeste rozmyslim.