Great Heaphy Walk (_track)

Vitame Vas, vazeni ctenari, u naseho dalsiho informacniho bulletinu 'Novinky z Karamey'!
Celkove dojmy jsou tedy rozporuplne, asi jako kdyz Klaus rikal 'Evropskou Unii ano, ALE...!' Na celem walku (rekl bych 'track', ale kdyz v 80% tracku je pomalu 2 metry siroka lesni 'pesina', po ktere by pomalu projelo normalni auto, o vozickari s terenni kriplkarou nemluve, tak se to proste za track moc oznacit neda) bylo par opravdu hezkych mist a pohledu, ale celkove me to rozhodne nedostalo. Jestli je tohle narocnejsi walk nez Abel Tasman, tak si uz vubec nejak nedovedu predstavit, jak vypada cesta tam, to je jako rovna asfaltka s eskalatorama ?!
Nu, snad radeji k deji. V Nelsonu jsem si v oblibenem Bridge st. backpackers dal 2 opulentni vecere z jeleniho steaku (no, v takovem omselem backpackeru, kde ziji mistni, potkate treba i chlapiky, co si kraji v kuchyni kusy jelena a radi vam lacino ukroji kus taky;-)), trosku si odpocinul, vypral atd...
15.2.:Vstavam jiz v 5:45 (ano, ctete DOBRE, i takove obeti zde podstupuji;-)), neb mi v 7 jede z Nelsonu shuttle do vychoziho bodu, Brown hut. Taham ssebou stan, pac v nekterych chatach uz nebylo misto, tak jsem rovnou sel do stanu. Prvni den cesty na Perry Saddle hut byl dost nudny, siroka cesta, jen dost do kopce, bylo to opravdu dlouhe. Nejak jsem nabyl dojmu, ze Aorere shelter je jen 2h cesty, takze jsem po 2.5h drtil uz kletby mezi zuby, pac jsem si tam chtel dat vetsi prestavku, pak potkam lidi z protismeru a ze je to pry jeste hodionu, tak jsem trochu vytrestil oci, a kdyz uz to byly 3, kouknu se do mapy, a tam na okraji poznamka '3.5 h' a vzapeti jsem byl u nej. Udelal jsem si aspon poradnejsi obed a zase zacal poznavat slasti sandflies. Chata byla celkem pekna, i spolecnost docela vesela, tak byla legrace.
16.2.:V noci prselo, tak jsem se nevyspal dle ocekavani a vyrazel jsem pozde, az ve 12:15, protoze jsem susil stan, cekal, az nebude moc prset a navic se melo pochodovat jen 3.5h. Na Gowlands Down hut jsem dosel za 2h, dal si kafe s Wandou, americankou, co predchozi den dorazila asi v 9, vyfotil si weka (o tech vice pozdeji) a za hodky byl na Saxon hut, kde jsem mel nocovat. Mezitim prestalo celkem prset, tak jsem postavil stredne mokry stan (tady jsem se prvne setkal s drevenymi podstavami pro stany, takze zadna mokra louka).
17.2.:Rano se vyjasnilo, a protoze jsem si predchozi den nejak nevyfotil ty caves, co mely byt u Gowlands Down, tak jsem si udelal vylet k chate a prolezl to tam vic (mezitim mi hezky schnul stan), poradne jsem si vyfoitil i ten 'mechovy' les. Na McKay jsem vyrazil pozde, ale zase to byla kratka cesta, takze no stress. Krajina byla zase docela pekna, vic do travy, nekde wetlands, libilo se mi to. Vecer jsem se dokonce vykoupal v rece, a bylo mi blaze. V chate bylo plno lidi, takze si Wanda se mnou vymenila misto v chate za muj stan, tak mi konecne nebyla zima (ale s linerem uz je to lepsi), byt nad ranem mi taky zacalo byt trosicku chladno, i kdyz jsem spal nahore. Samozrejme ji taky byla zima i v jejim vychvalovanym spacaku, tak ten muj neni az tak desny smejd, jak jsem si myslel :-) Planuje cestovat taky tim smerem, co ja, naa Greymouth a Hokitiku a nejaky track, tak uvidime, treba se dame dohromady aspon na Rees - Dart, ale ma nejakou slabou fyzicku, tak nevim. Zatim zadne podobne sprahnuti nejak nevyslo, tak ani ted do toho nevkladam nadeje :-(
18.2.:Vyrazim kvuli schnuti stanu zase az v 11h, aspon se ta hromada lidi uz vypakovala. Rozlouceni s Wandou (dela to tempem jedna chata denne, takze spala na Lewis), a hura dolu k plazi. Na Lewis hut za 3h, s delsi prestavkou, tam jsem prvne videl splachovaci zachod u chaty! Na Heaphy za dalsi 2h. Tam teda byly MRAKY sandflies a dukladne namazani repelentem se stalo nezbytnosti, rojily se jak pominuty. Byla tam krasna plaz a vubec krajina, ale s tema potvorma se to nedalo uzit. Najedl jsem se jak za 2, a zrejme i to pomohlo k finalnimu vykonu. Tady jsem potkal taky drze weka, jinde zrejme jsou v pohode a dlabou si svuj hmyz, a sem tam udobnou, co upadne tabornikum od stolu, ale tady jedna, zatimco jsem byl na prochazce, zautocila na moji musli a ryzi, a jen vcasny navrat zabranil nejhorsimu. Sem zrejme jezdi hodne taborniku jen tak na den, tak zrejme pekne zdrzly, potvory.
19.2.:Jelikoz sem bus jede ve 14h z Kohaihai shelter, musel jsem vyrazit brzo, uz v 9:05, byt stan byl pekne mokrej, a tak jsem aspon nabral poradnou rychlost, protoze to bylo vicemene po rovine. Za 65minut jsem dosel ke Katipo shelter, coz bylo de facto v pulce, a v Kohaihai jsem byl za 3h20, z toho jsem naodpocival cca 45 minut, a predhonil az na 2, co vyrazili nekdy v pul osme, uplne vsechny, ac nekteri vyrazeli i o 45 minut driv (par je 5 hodin). Signal tu ma v okoli bohuzel jen Telecom (ani v Karamee neni).
Celkove tedy spise zklamani, cekal jsem od 'Great Walk' rozhodne vice.
Dnes jedu shuttlem do Westportu a pak se zkusim dostat do Greymouthu.
UPDATE:Tak jsem tedy ve Westportu, shuttles si uctovali astronomickych 85$ za cestu k Brown hut a pak z Karamey do Westportu, tak jsem docela zklaman, protoze jsem se  nechal ukecat, ze nepojedu od Kohaihai shelter rovnou do Westportu, jak to meli v Budget fares, ale ze pojedu do Karamea a odtamtud me odvezou do Westportu. Takze jsme platil $15 shuttle do Karamey, ubytovani (uznavam, ze Rongo backp[ackers je fakt zajimavy hostel a rad jsem si za $27 konecne uzil normalni postel, to zase jo) a pak jsem stejne platil takovou sumu. To mi jeste jako dal slevu celejch 5$!!! za to, ze jsem jsem jako jel tim jinym busem do Karamey, to uz je fakt provokace. Aspon ze moji bagaz mi dopravili v poradku uz predchozi den, takze jeste jsem se ani neubytoval a uz tam byla, to zase maji plus. Ale priste s nima pojedu jen kdyz se predem dukladne informuju na cenu, protoze touhle me teda moc nepotesili...
Do Greymouthu se chystam az v nedeli, protoze to by snad mohl byt dost vysoky priliv v dobe, kdy zastavi autobus v Punakaikai, kde jsou zname 'pancake rocks', kde za prilivu strika voda ruznymi otvory a zarabi tak spektakularni podivanou. A pak uvidime...
Prebukoval jsem si taky dnes letenku, tak teoreticky dorazim do Vidne 22.4. vecer, bohuzel v pulce dubna bylo plno, tak az tak pozde...

Traverse - Sabine Circuit

Tak zdravím zpět ze St. Arnaud, po mém 7denním výletu po Nelson Lakes NP. Momentálně strašně leje, tak můžu být rád, že jsem to včera došel za hezkého počasí, protože od noci pořád jen prší, někdy dokonce opravdu brutálně, jako třeba teď. Takže ti, co se na track vydají po mě, asi nebudou moc nadšení, protože teď tedy ty malé bahnité tůňky budou velké bahnité tůňky a překročit je bude dosti nesnadné ;-)
Co jsem tedy poslední týden dělal - Šel jsem Traverse Sabine track, 4-7 dní, 80km, s roztomilým převýšením 1800m.

5.2.:Příjezd z Nelsonu do St. Arnaud via Nelson lake shuttles, společně s jedním chlapem, co jsem se s ním pak potkal na Upper Traverse hut. Měl jsem nakoupeno, takže jsem jen odložil zbytečné věci do úschovy v DOC centru, napsal informační lístek, kam jak půjdu a vyrazil k první chatě, Lakehead hut (630m). Šlo se podél jezera (hned před vůbec první fotkou pláže se mi podařilo upustit foťák, ale jako obvykle ty šutříky přežil, jen pak s ním bylo zajímavé extempore později), byl to úplný 'walk', takže jsem tam byl za 2.5 hoďky , ale protože jsem dorazil do chaty až někdy k sedmé, nemohl jsem pokračovat k další chatě (při ranním startu by to nebyl problém, terén nebyl náročný). Tam jsem poprvé na NZ potkal proslulé 'sandflies', malé nechutné potvory, co sajou krev ( stejně jako u komárů pijou krev jen ženský!). Nejdřív jsem si říkal, že je to lepší než komáři, protože je člověk víc cítí na kůži, takže je může dřív zabít a píchnutí nevypadala, že by pak nějak víc svědila, nebo byla vidět. Jak jsem se jen mýlil! Po týdnu pochodu mě jich poštípalo už docela dost (repelentem jsem se skoro nemazal, protože tolik jich nebylo a v horku je to pak v kombinaci s opalovacím krémem nepříjemné na kůži) a teprve teď se ukázalo, že ty jejich píchnutí vylejzají a svědí později, a nejenom já se pořád někde škrábu, ostatní v hostelu mají stejnou zkušenost. Někdy se člověk u vody nemohl ani zastavit na delší dobu, protože ho mrchy hned začaly obletovat.

6.2.:Vyrazil jsem v 10:20, a hned jsem nějak minul jednu značku a pokračoval tedy v přibližném směru říčním údolím, ale pak jsem radši překročil na pravé straně řeku a napojil se na paralelní track, co vedl z Coldwater hut, která byla na druhé straně jezera, a který se pak po pár kilometrech s tím mým původním sbíhal. Do té doby to bylo celkem placaté a easy cesta, pak začal kopcovitý les, ovšem John Taite hut (810m) byla blízko. Tam jsem si dal hodinu na oběd a ve 4 vyrazil na další chatu, potřeboval jsem ušetřit jeden den, neb mě turisté v lese nalákali na Blue lake hut, že je moc pěkná. Asi půl hoďky od chaty jsou Traverse Falls, které jsem si slezl ofotit (bez batohu tedy) a když jsem ušel asi půl hodiny, zjistil jsem, že jsem tam nechal brejle. Tak jsem si pro ně bez batohu zaběhl, ale ve výsledku z toho byla 40min cesta tam a zpět a dalších 20minut vysíleného odpočívání. Pak to bylo pořád jen nahoru, u Upper Traverse hut (1320m) docházely trochu síly. Tam jsem narazil na spolujezdce z shuttlu (Baze) a Andrewa s Laurencem (oba na fotce). Byla s nimi fakt legrace a nebyly sandflies, protože tak vysoko jsou líný letět, sralbotky :-) Došli ještě i 2 Francouzi, co jsem s nima taky šel větší část cesty. Baz pak nechal v chatě asi kilo pytlíku mixovaných oříšků/ plodů/ semen atd, co jedl během cesty, ale žena, či kdo, mu toho naložil tunu. Tak jsem si jeden pytlík vzal a musím přiznat, že je to fakt dobrý nápad, na další trek si to taky pořídím.

7.2.:Všichni vstali děsně brzo a už okolo 9 byli pryč. Já tedy 10:10 a nastává horská etapa, Traverse Saddle je ve výšce 1787m a těch 450 metrů bylo sakra do kopce, ale zase celkem bezpečná cesta. Pak se šlo ze sedla dolů k West Sabine hut (670m) a to tedy byla cesta, v druhé čtvrtině se jde snad 100m dolů suťovým polem, co je v zimě avalanche path a taky veselý zážitek. Předhonil jsem aspoň na cestě oba francouze, ale únava byla značná a nejen já, ale i Andrew nešel už na Blue Lake hut, protože si potřeboval odpočinout. Sandflies znovu útočí a pokouší se nás dodělat... 8.2.:Vyrazil jsem v 10:30, chtěl jsem to pojmout trochu jako odpočinkový den. Francouzi to vzdali a šli na Sabině hut, Andrew to vzal jen jako denní výlet, takže šel nalehko, já chtěl přespat, takže natěžko. Chata někde ve výši ~1100 metrů, takže zase pěkně do kopce údolím podél řeky. Sluníčko jako většinu dnů pěkně pálilo, tak jsem se docela znavil. Na cestě bylo dost popadaných stromů, díky čemuž jsem v jednom místě při prolejzání zachytil karimatkou o větev a jak jsem zabral, utrhnul jsem jeden spodní popruh :-( Nakonec jsem dorazil k chatě, odložil batoh a vydal se nahoru k Lake Constance. Moc pěkné, dokonce došlo i na koupel, ale voda byla fakt studená a ještě ty kameny pěkně klouzaly, tak jsem si nezaplaval (stejně by se mi už 10 metrů od břehu kousla pumpa:-)) Chtěl jsem si pak vyfotit nějakou sunset fotku z Moss pass, které bylo směrem na západ, (cca 1760m), ale už cesta nahoru jen s foťákem klouzala a byla až nebezpečná (i když uznávám, jít pomaleji, bylo by to snazší, za 45minut jsem byl skoro nahoře), že jsem se cca 100m pod sedlem v 20h obrátil, protože představa slézání za tmy mi trochu naháněla husí kůži, byť potom bylo dostatečně šero ještě po 21:15, tak to možná s čelovkou šlo, ale proč zbytečně riskovat, určitě udělám nějaké hezké fotky jinde. V noci jsem chatu zase neměl pro sebe, byl tam nějaký Wellingtoňák. 9.2.:Vyrazil jsem už v 9:45 a dolů se šlo nějak snadno, za 2 hodky na West Sabine, taky bylo pod mrakem, takže odpočinek hoďka na chatě, na Sabine hut (455m) v 15:55, skoro jsem to ušel místo párů 4.5 hod za 2.5h, ale posledních "30 mins" od mostku mi trvalo hodně rychlým tempem 25 minut, tak nechápu, jak to někdo může ujít průměrným tempem za 30 (časově údaje většinou docela dobře odpovídají průměrnému tempu, když je cesta do kopce, nebo obtížná, jakmile je to pořádná cesta, nebo rovina/z kopce, dokážu čas dost zkrátit a tahle část byla obyčejná cesta). Zaplaval jsem si aspoň v jezeře Rotoroa, ale byly tam takové nechutné chaluhy a nejen ty! Andrew šel večer pro vodu do jezera (abychom měli co převařit, protože na chatě došla) a začal mu ruku žužlat úhoř! Tedy je tam cedule se zákazem jejich lovu, ale když byl v Knize návštěvníků zápis, že někoho kousl úhoř, ať si dáme pozor, brali jsme to jako legraci a ona to byla pravda. To můžu být ještě docela rád, že mě nekouslo nic. Taky jsme zjistili, proč je okolo chaty tolik vos, nejvíc u oken (obecně DOC nechává tuhle oblast přírodě, aspoň co se regulace některých druhu týče, takže je tu opravdu hodně vos, třeba u Lakehead hut i na záchodech;-)) - vosy chytaj sandflies! Podle zraku po nich jdou, protože lezou po oknech a moskytiérách, takže občas marně útočí na sandfly rozpláclou zevnitř na okně ;-) Navařili jsme tedy nějakou vodu, protože jsme chtěli (tedy aspoň já a Lawrence) jít nahoru na Angelus hut, protože je tam prý nejhezčí výhled při cestě dolů po hřebenu.

10.2.:V noci začíná pršet a prší i dopoledne, přestává až někdy v 11, kdy tedy vyrážím jako poslední i já. Oba jsme vzdali jít nahoru, protože jít v dešti a hlavně v mlze nahoru 6hodin prudce do kopce okolo Mt. Cedric se nám nezdálo moc bezpečně. Ve 2 už se vyjasnilo, ale pozdě bycha honit. Nějak jsem se málo nasnídal, takže jsem první 2 hodiny byl úplně chcíplej, taky se šlo pořád do kopce lesem, pak jsem se nějak rozešel, takže jsem na Speargrass hut (1060m) dorazil už celkem v pohodě. Okolo 6 dorazilo dalších 7 lidí, takže nás v chatě s 12 lůžky bylo 10, což byla zatím nejnarvanější chata. Udělal jsem hromadu jídla, byť už jsem šetřil alivem, začínalo mi docházet (zase když mám ve zvyku dělat si ráno a večer litr čaje, navíc kromě jídla, tak to tak překvapivé nebylo), a pořádně si napral nácka, co se zřejmě další den také příznivě projevilo na výkonu.

11.2.:Vyrážím po teplé a pořádně kaši k snídani v 9:30 a díky terénu a cestě jedu jak drak, takže i s 15minutovým pokecem s 2 Belgičany po cestě jsem na parkovišti už za 1h35minut, zatímco par čas je 3h ;-) Lawrence nakonec šel ráno ze Speargrass hut nahoru na Angelus hut, že tam přespí a další den půjde dolů hřebenem. No, taky jsem o tom uvažoval, čas byl 3h, což bych nejspíš v pohodě dal, ale pak po hřebenu je to tak 5h a mě už došly všechny snacky pro dobíjení energie po cestě, tak jsem to s lítosti zavrhl (byť by nebyl problém dojít přes Angelus hut po hřebenu na parkoviště za jeden den) a šel původní trasu. Pak už jsem se jen odepsal v DOCu, prodloužil Lawrencovi údaj o návratu (ovšem v noci začalo zuřivě pršet a pršelo dnes skoro celý den a někdy i opravdu hodně lilo, tak doufám, že se dostal v pořádku dolů, bylo tam prý na chatě 25 lidí, mraky visely skoro u země, a cesta po hřebeni není moc v mlze bezpečná) a nakoupil konečně něco jiného k jídlu, než rýži a nudle :-) Zítra ráno se vracím shuttlem do Nelsonu a pak zřejmě busem do Mt. Aspiring NP na další trek, ale ještě se uvidí.

Ano, teď ještě ta komická scénka s foťákem: když jsem fotil v průběhu cesty jednoho neposedného ptáka, přišlo mi, že foťák fotí nějak pomalu. A taky že ano, i při 1/1000 jsem z něj víc jak 3 snímky za sekundu nedostal, takže to dělalo jen takové líné klik....klak. Začal jsem si už říkat, že se nějak poškodila závěrka, když mi upadl, nebo třeba mu jako použitému foťáku závěrka už dosluhuje, taky nevydrží věčně, že... Ovšem černožlutí už vědí - ano, nějak jsem si asi ještě v Tongariru nastavil ve foťáku Exp. Delay Mode ON, takže se při stisku spouště hezky počkalo, aby snímek nebyl roztřesený, že... No, jakmile jsem totok vypnul a nastavil kontinuální shoot, zase se ozval ten milý zvuk kulometů... Musím si to ovládání prostě víc nastudovat :-) 

To by snad asi pro dnes bylo vše, už to taky píšu pomalu hodinu ;-) 

Přidal jsem doprava odkaz na fotky na flickru, tak pokud si je budete prohlížet pravidelně, už z blogu zjistíte, jestli něco nového nepřibylo..

Tongariro, my love

Tak tedy zitra, uz tedy vlastne  dnes, v 9 vyrazis busme smer narodni park Tongariro, kde si chci zkusit Round the Mountain track, protoze ma uzasne vyhledy. Uvidim, kolik bude sil a tak, treba dam i nejake male treky po okoli.
Ted jsem byl uz 3. den v Aucklandu a uz me to zacinalo stvat. Pracoval jsem na tom prodlouzeni pobytu (zada se o Visitors Permit), ale neni to tak uplne jednoduche, budu si muset nechat ten vypis prelozit, tak vyuziju toho, ze jedu na jih a necham to mezitim, co budu cestovat, prelozit ve Wellingtonu, kam stejne nasledne dojedu a tam to dovyridim uplne, imigracni tam ma taktez pobocku a aspon tam rovno necham adresu, na ktere si to pak vyzvednu (tu asi nekam do Christchurche, protoze budu na jiznim ostrove).
Toz tedy na nekolik dalsich dni o me moc neuslysite, protoze se budu potulovat v oblasti 3 sopek, Mt. Tongariro, Mt. Ruapuhe a Mt. Ngauruhoe. Pak se snad dostanu ekam k inetu pred cestou do Wellingtonu.
Tak se mi mezitim doma opatrujte ;-)

Back in Auckland again

Tak se mi behem vikendu zadarilo dostat zase do Aucklandu. V sobotu jsem dojel z Ahipary postupne do Kaitaie,Okaihau,Ohaewai a nakonec do Whangarei. To uz byl skoro vecer, auta jezdila, ale nikdo me jako obvykle nechtel vzit. Rozhodl jsem se tedy nekde vybalit stan(sice me particka mladych maoru, co mi zastavili, aby se ukazalo, ze jedou jen nekam za roh, po delsim pokecu rekla, abych kdyztak sel do tamhletoho domu, kdybych nemel kde prespat, ale nejak zatim nemam k lidem az takovou duveru) a protoze na obzoru se rysovaly pole, vyrazil jsem smerem k nim. Kdyz jsem dorazil k nejblizsimu domu, uz ze dveri vystoupil postarsi chlapik a kdyz jsem mu prednesl zdvorilou zadost o umisteni sveho stanu na jeho pozemky, rad souhlasil, rka, zee dost lidi by se s touto zadosti neobtezovalo, tak na to nezbylo nez rici, ze by se o dovoleni zadat melo. Pak jsme zabredli do dalsiho rozhovoru a ukazalo se, ze zitra jede do Aucklandu a jestli bych chtel, ze by me i vzal. Tak jsem rikal, ze ano, ale ze uvidime rano jak bude a tak. Pak jsem tedy jen za jeho zivym plotem na poli postavil stan (hrozne hezky to tam vonelo, jestli to byl ten jitrocel, nevim) a vytuhnul. Nad ranem zacalo prset a k tomu svitani, takze kdyz se pred osmou ozvalo necekane zpoza plotu "Good morning", byl jsme uz vzhuru. Znovu jsme zahajili konverzaci, a ze jestli tedy chci jet (kdyz predpoved slibovala prset cely den, nemelo moc cenu cekat az bude vic sucho na sbaleni stanu), a domluvili jsme se n a9:30 u hlavni cesty. Tak jsem tedy pred devatou sbalil lehce mokry sta a premistil se k vyjezdu z okolnich pozemku na  hlavni cestu, kde jsem predtim stopoval. Pul desate uplynulo a kde nikdo, tu nikdo. Kdyz uz bylo 10, tak jsem si rekl, ze jsem zase jednou nemel stesti a ze ma nejspis nejaky druhy vyjezd (vedla tam nekam dozadu cesta s sipkou 'for trucks') a kdyz me nezbadal u farmy, jel beze me. Tak jsem zase zacal stopovat, ale asi po 10 minutach najednou ze silnice troubne a zaboci auto a v nem on.  Omlouval se, ze se zdrzel, ze obcas proste cloveku do planu neco vleze a tak. Po kratke zastavce u nej doma jsme chute ruce vyrazili smer Auckland. Cestou jsme jako obvykle popovidali, z Keitha se vyklubal farmar na skoro odpocinku (ted ma mnohem mensi farmu), muz viry (byl prave na nedelni msi a po ni mu jeho pritel vylozil uzasnou novinu, jak se chce nejaky drogovy dealer v okoli obratit na viru, aby premohl zavislost na drogach, a kvuli tomu ze se pry zdrzel) a cesta docela ubihala, ale pak uz jsem zacal byt hrozne ospaly, ale tak akorat jsme dorazili do Huntsville, kde se konala dulezita zastavka - Car Show. Keith totiz jel na letiste pro zenu, ale predtim se hodlal zastavit u Aucklandu na tehle show. Neboril jsem partu a vyrazil jsem s nim. Za cca 2 hodiny jsme obesli stovky aut a veru bylo na co koukat. Udelal tim padem tunu fotek, zejmena meho oblibence Forda Mustanga, kterych tam bylo tedy prehrsel ruznych modelu, vcetne jednoho z roku 2005. A roztodivnych vozidel jakbysmet, ostatne to uvidite sami (treba to auto z 60. let, co ma misto puvodniho motoru nejaky Lotus o vykonu 360 koni, to ma asi nejvetsi problem se rozjet tak, aby se motor neutrhnul a neletel napred;-)), na prodej tam take bylo ledacos, vcetne jednoho moc pekneho muscle car, ktere bych si za tech 10000 snad i koupil :-)
Pak uz me Keith jen zavezl na letiste k mezinarodnimu terminu (bloudili jsme jen kratce) a ja se Airbusem dopravil do sveho oblibene Fat Camela, tentokrat bydlim ve 4. patre  a kuchynka vypada....No jeste hur, nez posledne:-)
Dnes se tedy chystam obtelefonovat to prodlouzeni viza a popremyslet o dalsi ceste. Sice jeden argentinec z kempu rikal, ze bude v unoru cestovat po jiznim ostrove, takze bychom mohli spolu, ale nevim, jak moc se na to clovek muze spolehat, pac v realu  to obvykle spis nevyjde, nez vyjde (proto jsem byl tak prijemne prekvapen, ze jsem se dostal doopravdy do Auckladu, jak bylo navrzeno;-)). Takze behem browseni po strankach sjedu i ty ruzne busy, protoze  to by byla dost schudna cesta, jak se dopravit mezi kempy a narodnimi parky. Stopovani moc nevidim, protoze na severu se da sice provozovat, ale kdyz mam poradny batoh, zastavi mi mnohem mene lidi a takhle by mi cesty zabraly hodne casu, kdybych na ujeti 400km potreboval 2-3 dny. Prijde mi, ze clovek by se tu snaz nekam dostal, kdyby si vzdycky s tema kiwakama predtim popovidal, protoze mi prijdou fakt dost ochotny, ale takhle na silnici jsem pro ne prilis anonymni, a vetsinou by me vzali nejvic mistni z okoli, jenze ty obvykle jedou jen nekam za roh (jak mi tolik z nich v Kaitaie ukazovalo za volantem, nekteri dokonce omluvne rozkladali ruce, protoze meli auto plne lidi).
Toz to byly udalosti poslednich dni. Stay tuned!

Leaving Ahipara

Tak dnes jsem konecne dostal do ruky svoji zasilku z maticky Prahy a muzu zmizet z Severskych plazi;-)
DHL se totiz rozhodla sverit doruceni moji zasilky jakesi mistni pofiderni 'dorucovaci spolecnosti', ktera tu obhospodaruje dorucovani posty mistnim v Ahipare, kterazto na to totalne prdi (ze je to dorucovani na baterky tvrdi i mistni, protoze pry po tom, co obchod prevzali ti Pakistanci/Indove, co to maji ted, sla spolehlivost predchozich majitelu do kytek), takze mi to od stredy nedorucili pry proto, ze jsem s nimi nesepsal jakousi smlouvu o dorucovani, ovsem od kohokoliv s pulkou mozku bych ocekaval, ze kdyz se vyskytne nejaky problem a dotycny ma moje cislo, ze se treba ozve, abychom to nejak poresili, ale ne, proc, ze..
No, hlavne, ze mam to, proc jsem tu od stredy tvrdnul a zitra muzu vyrazit.  Mohl jsme uz de facto dnes, ale vcera jsem si vecer sel asi na hodinu zabehat, a jak se ukazalo, na tvrdem pisku se delaji puchyre (obzvlaste vypecene, jake uz jsem dlouho nemel), tak jsem si je dnes osetril, ale radeji jsem jim dal cas na zotaveni, blbe se s nimi chodi :-D
Snad se zitra svezu s jednou rodinou, aspon do Kaitaie, jinak uvidime, jak se stopuje s poradnym batohem. Asi si to namirim rovnou na jizni ostrov
, kdyby mi nahodou nevyslo prodlouzeni viza (na ktere jsme potreboval dotycne dokumenty z Cech), tak at mam aspon Jizni ostrov prolustrovan.  Potkal jsme se tu s jednim argentincem, ktery se tam chysta ke konci ledna, tak treba se tam nejak potkame (kdybych dostal balicek uz ve stredu, mohl jsem s nim videt Waipoua Kauri forest, posledni poradny kauri les na NZ, s temi nejvetsimi a nejstarsimi kauri stromy,ktere tu zustaly). Tak mi drzte palce.

Cape Reinga

Tak vcerejsi day-off ze surfovani jsem vyuzil k navsteve Cape Reinga, nejsevernejsiho bodu Noveho Zelandu, autostopem.
Vyrazil jsem v 10 a cesta tam moc nesla, postupne jsem dostopoval z Ahipary do Kaitai, Awanui, Waiherara, Houhora a Pukenui, ale to uz byla 1 po poledni a prede mnou porad jeste vic nez 70km. Chvili to vypadalo, ze se svezu s Maorskou rodinou, ktera zabirala skoro 3 auta, a pak se ukazalo, ze zabira 3 auta, takze nic. Nastesti za chvili jel okolo van s petici omladiny (vyklubali se z nich hned 4 pravnici(cky) a 1 inzenyrka, ale nastesti s nima byla legrace a jeli prave az na Cape. Cesta s nimi probehla v druznem duchu, takze ta 1,5 hodiny cesty tam docela ubehlo. Jen poslednich 17 km cesty je nejak zrovna pokladano novym povrchem, takze se jede po mensich sutrech, coz neni uplne pohodlne.
Vyhled byl tedy rozhodne neobycejny, byt desetimetrove vlny jsme nevideli. Zapad a vychod slunce tam museji stat za to. Zkusil jsem vyfotit tu povestnou pohutukawu, ale tezko rict, ktera mohla byt ta spravna, takze nevim, jestli jsem ten maorsky vchod do zasveti vyfotil, ci ne;-)
Nazpatek me vzali k rozcesti k pisecnym dunam (takze tech cca 17km), protoze pak jeli do Spirit Bay, ktere bylo na severovychodnim pobrezi. Pak to slo najednou mnohem rychleji, manzele me vzali do nejsevernejsiho motelu a pumpy na Novem Zelande, Waitiki, a odtud me celkem rychle vzal Robert, nejaky maor, pracujici v drevarske firme, a svihal to docela slusne rychle nejmin hodinu az ke Gumdiggers Park, takze jsme ujeli na jeden zatah asi 60km (kolik jel nevim, tachometr mu ukazoval furt 0;-)), a jen jsem vystoupil z jeho auta, zastavilo mi hned dalsi auto, s 2 maory, ze kterych se vyklubali Robertovi kolegove z prace!:-) a ti me hodili az do Kaitaie. Odkud me svezlo prvne nejake vyblejskane nove auto (nejaky majitel firmy rozebirajici auta na soucastky). Takze zase nemuzu rict, ze mi nezastavujou novy a moderni auta :-)
Koukam, ze na fotkach ma na sirokym konci ten muj 18-70 AF-S DX objektiv pekny falloff, budu vic poradne clonit, jeste ze je tak zurive slunicko.
Celkove tedy 5 hodin tam(6 aut), 3 zpet(4 auta) na ujeti cca 250km. Tak by se snad i fakt dalo stopovat, i kdyz s bagazi by me nekteri lide asi nevzali, to bych zabiral hned 2 mista:-)
Jinak dneska jsem vstaval kvuli prilivu uz v 6, ale v 7 Mark dojel a bohuzel zase nejsou vlny, tak snad zitra. Aspon bych si mohl zajit do mesta zase neco maleho koupit a treba si na chvili zajit po netovani na plaz.
Tak si zvesela uzivejte mrazu, ja si zase uzivam vedra (takze nejake zdrimnuti pres den ve stanu nehrozi, protoze bych se tam tim vedrem ve spanku zalknul a vsichni byste jiste ronili krokodyli slzy;-))

Surf's Up!

Takze vas zdravim z Ahipara, presneji receno z mistniho Holliday Parku, alias motorkempu. Maj tu horky sprchy, proud a dokonce i wifi, takze zadne spartanske podminky jako v DOC kempu ;-)
Dneska jsem byl tedy prvne surfovat. Mark se tu zjevil v 10, jak bylo domluveno, ale rikal, ze jsou male vlny, ze prijede ve 2, az bude priliv. Jak rekl, tak ucinil. Plaz je o par set metru vedle, takze jsme tam byli cobydup. Vlnky docela prijatelne, i kdyz zblizka se ukazalo, ze to byl stredne mylny dojem, protoze 30 metru od brehu nabraly najednou jaksi realistictejsi vysku (ono i 1,5 metru velka vlna je jaksi mnohem vetsi v okamziku, kdy uz pred ni jste po prsa ve vode). Po kratke instruktazi na suchu jsme se vydali do vody. Tam nastal urcity prvni zadrhel, protoze tedy padlovani na surfu provadim nejak zcela neefektivne, takze jsem porad zaostaval. Po nacviku sezeni a lezeni prisla prvni vlna, do ktere me Mark postrcil. No, nelze to dele protahovat, po ujeti asi 3 metru jsem zaboril nos boardu do vody a vlna me à tempo zarazila i s boardem ke dnu (jak se dalo i cekat), takze jsem na 10 sekund  zazil velmi neprijemny pocit mleti ve vodnim mlynku, nez me vlna v okamziku zacinajiciho zoufalstvi presla a ja se vynoril. No, kazdy zacatek je tezky, to jsem vedel, nez jsem se do toho pustil ;-)
Hned pri dalsim pokusu jsem dojel krasne az ke brehu a uz je mi jasne, proc to lidi tak nadsene provozuji - i jen vezeni se na surfu na brise ke brehu je uzasne, natoz kdyz na tom stojite a klickujete po vlne...
Pak uz to bylo o cviceni na mensich vlnach, to uz nas ale Mark tak nepostrkoval a museli jsme se hlavne snazit nabrat rychlost sami. Kdyz totiz zurive nepadlujete az do okamziku, kdy jste na vlne, vlna vas jen podklouzne a 'ujedete' jen metr dva. Teprve s dosazenim nejake mezni kriticke rychlosti vas vlna najednou nese a muzete se zacit exhibovat.
Zacali jsme i nacvicovat postoj. Uz na zemi se mi nedarilo dobre pri naskoku dat predni nohu dost ke stredu, a na vlnach se to otocilo - predni nohu tam dam, ale tu zadni se mi nechce zvedat uplne, takze pak trochu z boku pripominam lyzare, co jezdi telemarkem :-) Ale i s timto 'pidgin' stylem uz jsem si trochu zaklouzal, takze doufam, ze to zitra zlepsim. Pokorne priznavam, ze se porad trochu bojim, ten vodni neni moc prijemna vec, byt vim, ze po me Mark kouka, takze kdyby neco, tak nic, ale stejne.
BTW, dneska mi nekdo z lednice zcizil podepsane maslo, coz me pekne nakrklo, pac jsem si ho koupil teprve rano. Uz tak mi v jednu uklizecka kuchyne vylila tam pripraveny vychladajici caj a nadobi, co jsem mel okolo umyla a uklidila, coz me na chvili vydesilo, protoze co bych si pocal bez toho drzaku esusu, nez bych navstivil nejblizsi outdoor, to fakt nevim. Ale soupla to jen do skrinek, co vypadaly zamcene. Jeste ze tu mai i v nedeli otevrino buhvi do kolika hodin, tak mam nove, jeste vic podepsane a uklizene za muj chleba. Snad u snidane nepristihnu nejakeho obrovskeho chlapa, jak si maze moje maslo na muj chleba bez dovoleni, pac bych si pak pred zahajenim zjebavani musel pripravit po ruce nejakou poradnou panvicku na ochranu ;-)

The Beach

Tak oslava noveho roku probehla prvne ponekud netradicne na Takapuna beach v Northcote, a jak s Ivou skoro vzdycky, o nevsedni prihody nebyla nouze. Nakoupili jsme s Ivou hromadu musli, kerosin do varice (zase 'svarecka':-)) a vydali se smerem k pristavnimu mostu, ktery spojuje Auckland s Northcote.
Protoze v z Lonely Planey 'vyplyvalo', ze lze most prejit pesky (zrejme nekdo prelozil 'drive/ride' uplne blbe), sli jsme pesky, nacez se u mostu ukazalo, ze je to za normalnich okolnosti neproveditelne (zadny pruh po pesi a lavka pod moste se k tomu nepouziva), ale vidouce, ze leva vozovka je cela uzavrena kvuli zaplatovani vozovky, vydali jsme se po ni, protoze tam prejeti nehrozilo. Kdyz jsme dosli skoro do poloviny mostu, zacal na nas mavat z prostredni vozovky motorizovany policista s tim, ze je to kvuli praci uzavreno a ze se tudy nesmi. Ptal se nas, jestli jsme turiste a pak nam rekl, ze nas sveze to policejni auto, co stalo hned za nim. A tak se i stalo, policiste nas v pohode odvezli az do Takapuny, a plaz byla jen 20 metru daleko. To samozrejme nebyl posledni vesely zazitek, to se nemusite bat.
S uderem cca 22:30 jsem se pustil do vareni nebohych musli zaziva. Nasel jsem si nejaky relativne jednoduchy recept na skeble na vine, s cesnekem a petrzelkou. Zapocali jsme i s konzumaci vina, takze jsme byli s pribyvajicim vecerem stale veseljsi, jak se to ostatne na Novy rok i ma:-D
Trochu jsem precenil to mnozstvi, co muzeme snist, takze nam nejake musle i zbyly, procez ty neuvarene odnesla Iva nekam do vody, ale obavam se, ze to bude jak s tim vanocnim kaprem, co se chudak vypousti do Vltavy, taky ty uvarene asi o moc dlouho nepreziji. Recept byl rozhodne dobry.
Pak uz zacalo byt docela pozde, snad 2 rano a zacalo se mi chtit docela spat, ale Iva me nakonec uspesne vystouchala k akci, ze si sezeneme taxik. Jen jsme dosli na silnici, uz nam po ledabylem Ivcine mavnuti a la 'tady nekde si chytime taxik' jeden stavi. Vzapeti se z ridice vyklubal Iranec, co nam zacal licit anabazi s jeho kiwi zenami, protoze si postupne vzal 2 a obe ho nezakryte podvadely, tak se s nimi rozvedl. Ted ma nejakou treti zenu z Iranu, ale budu si muset u Ivy zjistit podrobnosti, protoze ve svem znavenem stavu a jeho anglictinou jsem tak uplne nepochytil, jestli uz se vzali, nebo jestli se teprve vezmou v Iranu, trochu to znelo jak nejaky dohodnuty snatek, ci co, nebyl jsem z toho moc moudry. A pamk z Fort St. uz jen domu a pad do bezvedomi.
Ted zrovna zkoumam, jak budu pokracovat, na inzerat se zatim nikdo neozval, tak premyslim o tom surfarskem kursu, a pak nejaky stop na sever, Cape reinga. Prechod pres Mt. Tongariro asi pada, protoze tam maji snih a vyzaduji se macky, cepiny a spol, v kteremz ohledu nemam zadne zkusenosti a nerad bych prispel do nejake nemile statistiky.

Big Problems in Small Auckland

Tak se zda, ze pripadna spolucestovatelka se asi konat nebude. Uz se stacila vratit do Aucklandu a koupit nejaky srot, ktery musela vzapeti nechat opravit a tim se zcela financne vycerpala, takze hodla aspon 4 tydny pracovat, aby mela na cestovani.
Takze docela depka, pac jsem si kvuli ni upravil program a ted tohle. Touhle dobou uz jsem mohl umet surfovat, byt Aotea byl taky vic nez hezky program, to je fakt. Zitra se s ni srazim, ale moc to nevidim, tak moc ji financne zase zadotovat nemuzu...
No, dam si inzerat na ruzny backpackersky noticeboardy a uvidime, asi skoncim u stopovani...
Ach jo... Jestli to ma byt takhle i na Novy rok, to se v nem mam na co tesit...

Aotea Aotea Aotea!

Takze konecne prispevek o mem 8dennim pobytu na Velkem barierovem ostrove....
Celkove zkusenosti:Neni tam proud, neni tam mobilni signal (na nekterych vrcholcich je), natoz internet. Teda v Clarisu wifi u general store je, ale to jsem zjistil az predposledni den, tak nevim, jak to tam doopravdy chodi (snad by me tam pustili k zasuvce, jinak bych si s vybitou baterkou moc nezasurfoval). Asi nejlepsi je jet tam v utery via Sealink (zpatecni $120), protoze to ferry stavi v Port Fitzroy(pry predtim i ve Whangaparapara) a pokud si zamluvite misto v kempu Akapoua Bay (The Green kemp u Whangaparapara a Whangapoua kemp na vychodnim pobrezi jsou docela blizko treku take), budete mit ty nejzajimavejsi treky MNOHEM bliz, nez ja v Medlands kempu;-) DOC tam provozuje hned 6 kempu, z toho 4 na vychodnim pobrezi, kde je jen jediny trek. Priroda, jak jinak, je krasna, o plazich nemluve, ale na vychode bylo hodne vetrno, i kdyz obvykle slunecno. Pocasi se meni i nekolikrat denne, ne uplne kriticky, ale neustale noseni goretexove bundy se celkem vyplatilo, protoze kratke, intenzivnejsi prehanky byly skoro kazdy den a dik vetru zacne byt bez slunicka rychle zima.
19.12.:Na ferry docela slusne vlny,ale morskou nemoc jsem jako vetsina ostatnich uspesne zaspal. Dik Trishinu polorozpadlemu 4WD jsem nemusel jit asi 10km s myma pekelne tezkyma batohama(vsechny ty kramy,jidlo,voda..) do kempu, ale zase me to stalo $20. V kempu uplne prazdno, az pozdeji k veceru prijel Wayne a jeho zena v karavanu, ktery mel levy predni roh jak otevrenou konzervu, protoze to jeho zena po ceste nafutrovala do nejake obrovske previsle vetve. Spal jsem tam uplne sam, protoze to jen zakryli plachtou a odjeli spat k detem. Jen k ranu zacaly hrozne kejhat kachny a nejaky rodenti se mi zacali hemzit u stanu. Prvne jsem vyzkousel svuj novej varic a funguje dobre. Az moc! Jak je palivova lahev plna paliva, tak mam problem zmensit plamen, aby varic nebyl spis svarecka.
20.12.:Vylet k Hot Springs a navsteva Clarisu. Prvne me nekdo vzal autem, ale vsichni jezdej do, nebo z Clarisu, takze jsem se nachodil stejne (to ostatne skoro kazdy den). Vsichni tam jezdi auty a kdyz 'jde' nekam Wayne, jede na 4kolce :-D. Hot Springs me nejak moc nezaujalo, ale voda tam opravdu tepla je. Btw, ochranu prirody tam berou fakt vazne, na trecich jsou po ceste i prenosna WC, i kdyz obvykle jen na tech nejnavstevovanejsich.
21.12.:Vylet na Te Ahumata. Jelikoz to melo byt dal, tak jsem cilene stopoval, takze jsem se dostal az na crossroads za Clarisem, odkud vede Whangaparapara Rd, na ktere je nejdriv odbocka k Hot Springs a pak k Te Ahumata. Porost cestou nahoru docela zajimavy, trosku to vyskou pripominalo kosodrevinu. Na nizsim vrcholu konecne prvne na ostrove mobilni signal:-) Tak jsem si tam pul hodky v tom vichru posedel, pomobiloval a pak pokracoval nahoru. Rozhled nahore pak docela pekny, ale ne zase az tak, aby me to zaujalo vic. V noci hrozne rvalo more, nejak jsem nemohl porad zabrat.
22.12.:Day-off.Prijeli dalsi lidi,nejake anglicke rodiny (v kempu byl na Stedry den snad kazdy anglican;-)) a 4 nezletilky z Aucklandu(vitana posila rodicu s detma, pac si s nima pak hraly). Varic uz vari rozumne. Cely den bylo porad vetrno a pod mrakem (holky usporadaly vodni bitvu, tak jsem si rikal, jak to muzou v ty zime v mokrych satech tak dlouho vydrzet;-))
23.12.:V noci byl sileny vichr (stan se marne pokousel emigrovat do Ciny, ale nastesti v jeho cenove kategorii neni letani v zakladni vybave), takze jsem se nevyspal a prestehoval dopoledne stan za Waynuv karavan, aby na me tolik nefucelo. Pres den trochu prselo. Byl jsem jen na nakupu v Clarisu, vzal me John tam i zpatky, a rikal, ze pro bourlive pocasi ten den zrusili ferry.
24.12.:Nocni vyvrcholeni - rozpoutala se uplna tropicka boure, vitr mi lomcoval se stanem snad jeste vic, nez predchozi noc a k tomu strasne lilo (muzete si to nasimulovat i doma deti:jeden clovek vsi silou lomcuje se stanem a snazi se ho odtrhnout od zeme a druhy kropi stan silnym proudem vody). K ranu nastesti prestalo prset i ficet, takze jsem konecne uspesne upadl do komatu. Dopoledne uz jen poprchavalo, tak jsem se vypravil spravit si naladu smskama na Te Ahumata, tentokrat jsem se tam dostal uz za rekordni ani ne 2 hodiny odd crossroads. Ovsem cesta byla vypecenejsi nez posledne, protoze prselo jak jinak i tam. Na nekterych fotkach to bude hezky videt. Aspon jsem z ni sel jinou cestou dolu, pres Blind Bay. Kdyz jsem si kuchtil vecu (2 baliky nudli), pripochodovaly tam 2 mirne ovinene anglicanky s mytim nadobi, a jelikoz jsem jim neprozretelne prozradil, ze my slavime uz 24., tak hned chtely vedet, co ze si jako delam za stedrovecerni jidlo, a pak ze netusily, ze si v Cechach varime 'stedrovecerni nudle'. No, mezitim tam prisli dalsi lidi, takze si ze me vsichni delali sprtouchlata, ze to mame zajimavy vanocni jidlo a tak :-) Nejaka deprese z traveni Stedreho dne bez rodiny opravdu nehrozila :-D
25.12.:Krasne pocasi, slunicko svitilo, byl jsem konecne v mori, ale bylo jeste studenejsi, nez ty sprchy tam a jeste k tomu ne moc vhodne plaze na plavani.Ale aspon jsem se chvili opaloval (ten jejich 30kovej opalovaci krem tomu docela uspesne brani). Bylo to mile odskodneni za ty predchozi noce. Zavolal jsem si do Cech mym nejblizsim, ktery v moje rano zrovna Stedry den slavili, takze taky milo. Vecer stal za to, udelala se takova mala spolecna oslava, kazdy prinesl nejake to jidlo a piti (udelal jsem ze svych chudych zasob kureci chili s ryzi a zdarila se mi aspon mala pomsta na Suzie, kdyz jsem ji rekl, ze tohle je 2. nejoblibenejsi vanocni jidlo v cechach a kdyz na me prece jen trochu nevericne koukala, dodal jsem "Po vanocnich nudlich, samozrejme.." ;-)) Vsichni se dobre bavili, byly i ty jejich anglicke vanocni 'crackery' (ne, to neni jidlo;-)), takze nalada vyborna.
26.12.:Vylet na Hirakimatu(Mt. Hobson). Objednal jsem si odvoz k Windy Canyonu ($25), abych konecne dobyl jejich nejvyssi horu.Pocasi krasne , az moc, bylo docela horko. Vzal jsem to od severu k jihu, pres Windy Canyon (Palmers track), Hirakimatu, South Fork track, Peach Tree track , kus po Tramline tracku a pak pres Hot Springs na Whangaparapara Rd. Cesta na Hirakimatu byla docela prikra, hodne to stoupalo a slunicko palilo, takze voda ubyvala valem. Ale zase zbytek cesty z Hirakimaty byl jen sestup, takze nebyt toho, ze ten dreveny chodnik na South Forku neni jeste uplne dodelanej, byla by cesta celkem leharo. Takhle se muselo v nekterych mistech sestupovat pomalu, protoze cesta byla v lese porad jeste namokla az rozmokla, a k tomu ponekud kamzici. Vyhled z Hirakimaty byl tedy super, bylo videt i na nejaky ten ostrov kuratek, ci co. V pralese na ni bylo tolik ptaku tui, ze jsem si ho konecne uspesne a zretelne vyfotil (v kempu byl taky, ale sedel vzdycky na nejvyssich vrcholcich a kontrast cerneho peri a modre oblohy nebohy digitak nezvlada). Ma hrozne zvlastni zpev, vydava casto takove klapave zvuky, ale pry je napodobuje, takze mozna proto tui na Hirakimate opravdu zpivali a nedelali jen takove kratke zpevy, jako ti u kempu. Dosel jsem se podivat i na horni Kauri dam (ta spodni mela estimaci casu 1h30, coz jsem podstupovat nehodlal), byt to obnaselo 15 minut prudkeho sestupu, a nasledny 30minutovy vystup zase nazpet k rozcesti. Jeste ze tady chodnik byl, tak se to dalo. Kdyz jsem konecne asi v pul pate dorazil na Whangaparapara Rd., byl jsem bez vody a docela vystavenej. pohanela me jen myslenka, ze to musim do Clarisu stihnout, nez mi zavrou obchod, jinak tam zajdu bidnou smrti vysilenim. To se diky 2 'bros' uspesne zadarilo (nevim, jak ma ten obchod otevreno, ale bezpecne jednou v 5 zaviral, ale mohlo byt v nedeli, jinak ma otevreno zrejme 365 dni v roce), tak jsem si dal vychlazenou L&P, koupil noviny a pul hodiny odpocival pred obchodem. Na zpatecni ceste me vzali anglani (dokonce se kvuli me na zadnim sedadle stosovali 3 lidi), tak jsem aspon potom podal fundovany vyklad stavu cesty na Hirakimatu dvema starsim damam, ktere se tam chystaly a venoval jim svou topomapu (tu rozhodne v post office kupte, ty mapky DCO jsou opravdu jen informativni). V kempu jsem zjistil, ze kachna s 3 kachnatama taha za sebou uz jen 2, tak kruta priroda asi v noci uradovala. Taky pribylo v kempu lidi, nejak moc nemcu a nemek. Teprve rano jsem zjistil, ze existuji i hezke a stihle nemky, a vysvetlilo se, proc ji v noci nejaky anglan tak intenzivne valil kliny do hlavy (jeho hlas moc nerusil, ale ona se hrozne nahlas smala):-)
27.12.:Uz jen baleni a odjezd. V noci dvakrat do kempu vjela nejaka omladina, hrozne troubila a kricela Happy new year, i kdyz podle 'lady', co mela na starosti kemp (zjevila se tam 26., maji tam samoplatici box, ale rikal jsem si, jestli vubec nekoho z DOC uvidim), pry nejaci meli i reci typu 'tahnete, odkud jste prisli, cizaci', tak nevim. Me prisli mistni velmi v pohode. Diky tem 2 'bros' jsem si musel poopravit nazor, ze mi pri stopovani na ostrove nikdo pod 50 nezastavil;-)
A pak uz jen cesta nazpet, more bylo uzasne klidne. Cestujicich na ostrov bylo tolik, ze na ceste tam prakticky vykoupili ten bufet, co na lodi provozuji, takze Laigh (studuje IT, databazove systemy), co tam dela brigadu, mi nemohl ani vratit nazpet drobne, a jedine jidlo, co tam zbylo, byl nejaky cheese-onion sendvic ;-)
A pak tedy zase ten kilometr z pristavu do Auckland Central Backpackers, kde jsem ted ubytovan (chtel jsem zkusit neco jineho).

Back in the Future!

Tak jsem zase zpet v civilizaci. Vcera po seste hodine vecerni jsem dorazil zase do Aucklandu z Aotea, Velkeho barieroveho ostrova. Takze dnes ocekavejte vetsi doplneni, vcetne nejakych fotek, at vite, jak jsem se tam mel ;-)
Stay tuned!

Auckland Museum $ Almost Shopping

Dnes jsem se tedy vypravil konecne do Aucklandskeho muzea. Nachazi se v Domain parku, kde byl i vanocni koncert.
Muzeum je docela obsahle,obsahuje jak historicke (Maori, Polynesane, vojenstvi), tak prirodovedne (flora, fauna, geologie Noveho  Zelandu). Pekna byla maorska valecna kanoe 'Toki a Tapiri' i jejich shromazdovaci dum Hotunui. Po Maorech byla pro me asi nejzajimavejsi vojenska cast muzea. Ani jsme netusil, ze se kivi zucastnili i burske valky (Burove zpusobili 9x pocetnejsi armade 5x vetsi ztraty, nez sami utrpeli (cca 5000), ale na druhou stranu jich pres 27000 zemrelo v koncentracich [kdo to jeste nevedel, tak ted uz vi, ze je naciste, pri sve vynalezavosti v oboru zabijeni, uz mohli jen okopirovat...]). Taky spousta zbrani, historek o vojacich (jednu malbu s cinem porucika Warda ve WW2 mam vyfocenou) a take seznam padlych ve svatyni. Skoda, ze jsem mel takovy hlad, pak uz jsem muzeum spis probihal.
Zasel jsem si pri zpatecni ceste na druhou stranu K-road a nasel docela pekny obchod se zlevnenym oblecenim, asi si tam koupim hempove tricko a nejake kratasy ($25), pac nemam zrovna moc obleceni, a s tim, jak se clovek kazdy den zpoti...
Taky ted dost premyslim, co dal. Vcera jsem potkal konecne necjake Cechy (manzelskoui dvojici), dokonce si kupuji karavan a hodlaji cestovat, ale nanestesti jim za tyden prijedou rodice, takze bych se nenacestoval. Bud teda muzu vyrazit do toho surfovaciho kempu u Ahipary a tam 14 dni surfovat (pokud tam budou lidi, bylo by aspon s kym oslavit Stedry den i Novy rok), nebo jet na par dni na Aotea, Velky barierovy ostrov (musel bych si dneska uz asi koupit nejaky camping gear, bud pouzity od backpackeru, nebo novy, maji hned 2 outdoor obchody), anebo uplne jinam na severnim ostrove.
A pak nejradsi na Queenstown classics...
Skoda, ze se pry na jiznim ostrove blbe stopuje, nekde jede jedno auto za pul dne.
No, mam dnes namety k premysleni...
Takze kdyz bude mit nekdo nejake navrhy, sem s nimi ;-)
Zaplatim si jeste jednu zitrejsi noc, ale pak uz opravdu vale, nebo by se mi ten neustaly prisun interfernetu zvrhl v zavislost a z celeho NZ bych videl jen Auckland :-D

Rangitoto

Tak dnes konecne doslo i na planovany vylet na sopecny ostrov Rangitoto. Vstaval jsem brzo, uz v 8, protoze ferry jel v 9:15. Nejdriv jsem si tedy dosel koupit novy rucnik, pac ten stary mi zrejme nejakym omylem sbalil jeden z predchozich spolubydlicich, proste nebyl k nalezeni.
Po vysprchovani a spol jsem nakoupil nejaky proviant (kiosek tam nemaji) a hura na lod. Po asi 20minutove plavbe jsme dorazili.
Protoze jsem si koupil obyc listek $25, nemel jsem moznost jako spravny masnak vyjet skoro az na vrchol 'vlackem' (na fotce ho uvidite), dal jsem prednost vyslapu (Summit Track). Je to necekane celkem i krpal, tak jsem se docela zapotil. Nastesti bylo pod mrakem, cooz se ukazalo byti docela dobre, protoze lava jinak hreje a aspon jsem se nemusel jako kazdy den namazat (bohuzel jsem pri predchozim mazani nejak pozapomnel na krk, takze ten jsem si vcera konecne spalil) a tolik jsem se pri pochodovani na tufu nepotil.
Cestou nahoru jsem 2x potkal nejakou skolni vypravu, asi z katolicke skoly, protoze jen jsem sel okolo a zmercila me vychovatelka drave zvere, tak zapiskala na pistalku a zupackym hlasem nakazala omladine sesunout se k okraji, by takovy mlady nadejny pan jako ja projit mohl ;-) No, bylo mi lehce trapne, protoze to nebylo hlavne nejak ani potreba, ale zrejme hodlaji kminky bit, dokud se nechaj, tak co clovek nadela.
Vyhled byl pekny, ale bohuzel 'pod mrakem' taky znamenalo snizenou viditelnost, takze fotky okolni dalavy moc nevysly. Z vrcholu jsem se pak vydal na zapad, po Summit Road, kudy se tam dopravuji ti duchodci ve vlacku. Protoze me trochu vydesila cedule 'Rangitoto Wharf 2.5 hod' (pristav, do ktereho jezdi ferry), nasadil jsem ostre tempo (bylo preci jen cca 11:45 a posledni ferry jede v 15:30) a za 3/4 hodiny me dost prekvapilo, kdyz jsem narazil na ceduli, naznacujici, ze to mam do pristavu uz jen 15minut ;-) Tak zrejme tyhle casy plati pro vychazkove tempo. Kilometry znacime bohuzel jen u nas.
Cestu na zapad jsem si vybral taky proto, ze vede pres McKenzie bay (s majakem, ktery byl blbe videt, jak jinak), Flax Point (kde hnizdi racek cerny) a skoro u pristavu pres Kidney Fern (kapradiny, ktere na fotce kupodivu i mam, byt jsem nemel tuchu, co je to 'fern', takze jsem fotil tu dzungli okolo). Protoze bylo porad dost casu, fotil jsem pak ty spesl letni chatky 'baches' (Na zacatku 20. stoleti si tam lide zacali stavet tyhle vikedove/letni chatky a nez se vlada vzpamatovala, bylo jich tam nekolik desitek. Pak v roce 1937 prisel zakaz dalsich staveb, pricemz vlastnici tech stavajicich dostali 20 let na odstehovani z ostrova. V 20. a 30. letech to bylo zive socialni centrum, byt absence pitne vody a proudu ziti na Rangitoto ztezovala.) Dnes uz chatek zbylo jen par (nepochopil jsem, jestli tam teda porad nekdo bydli, nebo ne, protoze nektere vypadaji porad pouzivane),taktez na fotkach.
Dalsim zajimavym faktem je, ze az do roku 1990 vypadaly lesy na Ringototo spis jako mesicni krajina, protoze vacice possum a 'miniklokan' wallaby devastovali cokkoliv zeleneho neuveritelnym zpusobem (vacice si prilepsovaly jidelnicek i vajicky ptaku, takze tech tam taky moc nezbylo). Vlada se s tim rozhodla neco delat a behem 10 let plosnym pouzivam pesticidu 1080, pasti a psu uplne vyhubila kolonie vacic (pres 25000 kusu) a wallabies, takze dnes na jare a v lete uz zase pohutukawa kvete cervene (je na fotce), k cemuz predtim obvykle nedostal ani prilezitost.

[pohutukawa]

Christmas concert

Jeste ke vcerejsku.
Z Ivy se vyklubala prazanda z plzne a byla s ni docela legrace. Na koncert na stadion prisla snad pulka Aucklandu, s kresilky, piknikovymi kosi a dekami. Podle zpravy v novinach se tam pry nesmi od peti pit (koncert zacinal v pul osme), ale nastesti nejenom ja si koupil nejake to pivo (mistni omladina, co sedela pred nami, se preventivne nalamala uz predem a behem koncertu tam doplnovali tekutiny necim, co vypadalo jako dzus s vodkou), a zadne problemy jsem z toho nikoho delat nevidel, takze asi tak. V drugstoru, kde jsem si koupil pivo, dokonce vedli i plzensky, akorat ze v tretinkach a jeste stal kus snad $10.
Nez jsme nasli nejake misto (Iva si to chtela fotit a pokousela se stat na cesticce, odkud videla na podium, ale poradkova sluzba periodicky vsechny stojici nutila pochodovat dal, aby jako cesticka byla fakt jen pro pruchod), byl koncert v plnem proudu. Nanestesti jsem netusil, o co pujde, takze na nepretrzity sled ruznych vanocnich pisni v podani detskych, policejnich a vselijakych jinych sboru jsem psychicky opravdu nebyl pripraven. Nastesti nekdy okolo pul desate, kdy jsem to pro zimu uz nemohl vydrzet, zahrali i par rockovych flaku, jakysi breakdance a tak, tak jsem si aspon trochu spravil naladu:-)

Fat Camel

Tak ted taky neco podrobnejsiho o hostelu,kde jsem ubytovan, aby z  toho neco meli i dalsi cestovatele;-)
Je na 38 Fort St., coz je v downtownu skoro u nabrezi. Bydlim tu v 4 Mixed Dorm, coz je klasicky palandovy pokoj. Je to zrejme predelavka z bytu, protoze tu je jakasi spolecna kuchyn-obyvak,pak koupelna s 2 zachody a sprchozachodem a pak 4 samostatne pokoje po 4 lidech. Okna bohuzel ma (zrejme) jen jeden pokoj, ostatni (zrejme) jen 'okno' do tech s okny. Je tu docela treplo a klimoska nic moc, takze je tu vetrak a na pokoji jeste jeden mensi.
Palandy jsou, jak uz jsem psal, kovove a pekelne rozvrzane. Dole to jeste jde, ale staci, abych se nahore trochu pohnul a palanda se rozhoupe a rozeskripe, jako kdybych se intenzivne venoval kamasutre ;-) Pekne me to stve, ale nic moc se s tim delat neda, aspon tady mely ty nase drevene palandy vyhody, ty skripaly, jen kdyz na nich clovek doopravdy neco provozoval. V kuchyni je elsporak, mikrovlnka, trouba, elkonvice a lednicka s mrazakem. Pak nejake nadobi (hrncu a panvi jen po jednom kuse, taliru celkem dost), a jeste i zehlicka (teda ted je tu jen prkno, ale mel jsem dojem, ze jsem predtim zahledl i zehlicku?!).
No, nakonec se zminim  o  inetu, maji tu GlobalGossip, co je jakasi univerzalnejsi karta, se kterou lze i volat do zahranici, i pouzivat internet. Hodinova sazba $4, ja si radsi, veda ze tu budu cca tyden, poridil tydenni online za $50. Kdyz si pak jeste nabiju kredit, budu moct i volat domu trebas.
Co mi tu zatim pripada jako nejvetsi minus, je jejich system otviracich karet do dveri (dvere na patre, dvere do 'bytu', dvere do mistnosti), ma magneticky prouzek a nejenom ja mam problemy dostat se treba vecer  do mistnosti. Cidla i karty uz maji zrejme ledacos za sebou a uz jsem si nechaval kartu 2x prebijet, aby mi fungovala.
Co se tyce cistoty apod (na kterou si tu stezoval argentinec Javi), nejak moc od hostelu tohoto typu neocekavam, takze nemohu byt ani moc negativne prekvapen, po tech ruznych jarnakach a hostelech, ktere jsem absolvoval :-)

Auckland

Tak zase dalsi zapisek, tentokrat neco o Aucklandu.
Jak muzete z neprilozenych fotek videt, je to takovy zapadni styl, zvlast Downtown, takze vyskove budovy vedle mensich domu a mezi tim Skytower. Semafory pro chodce tu pri zelene vydavaji zvuk, ktery se hrozne podoba takovym tem vystrelum z laserovych del a podobnych zbrani ve sci-fi filmech a gamesach, nacez zacnou klasicky klapat. Taky tu semafory nemaji problem zastavit dopravu najednou ve vsech smerech, takze chodci mohou pres obe ulice najednou a cast jich logicky chodi i diagonalne;-) v mem oblibenem supermarketu maji hromadu na pohled vybornych novozelandskych vin v rozmezi $10 - 20, a nejdrazich okolo $40 - 50. Taky docela dost piv, ovsem zrejme tu vratne lahve vubec neznaji, a prodavaji se tu i ruzne 'extraburty', jako Heineken po 750ml, 8.5% King star strong a pak uzasne pivo, jehoz fotku vam prinesu az priste, pac se mi nechtelo tahat jeste s tezsim nakupem ;-)
Pres den jsem si ve Victoria Parku chystal program na pristi dny, zitra asi dam sopecny ostrov Rangitoto,slunce bude zrejme porad, ale mel bych jeste vecer nakoupit neco k jidlu, shopy tam vpravde nevedou. V parku bylo pekne a mohl jsem pozorovat zrejme odpocinkovy kivi den:piknik spojeny s hranim kriketu. Hned vedle je moc pekny Victoria Park Market, soustava nizkych cihlovych domu s ruznymi obchudky, suvenyry a vsechno mozne, udelal jsem i nejake fotky. Vypadalo to trochu jako upraveny komplex nejake tovarny z 19. stoleti (nasvedcoval by tomu i ten komin). Dokonce probihala nejaka pevecka karaoke vlozka, slecna zpivala docela slusne, rozhodne lepe, nez vetsina adeptu SS u nas ;-)
Dnes vecer asi budu na vanocnim koncerte v Auckland Domain parku, ozvala se mi Iva, se kterou jsem komunikoval pred odletem, ktera tu studuje, takjsme se uz tehdy domluvili na nejake setkani, tak jsem sam zvedav, co se z ni vecer vyklube. Mozna tam dorazi i nejaci dalsi 2 cesi, ktere tu poznala.

Auckland Mia!

Takze ano, konecne ubytovan,inet vyrizen a prvni kratka vychazka mestem je za mnou.
Pokracovaci let z Hongkongu probehl bez zavad, konto shlednutych filmu se tedy navysilo o The Good,The Bad and The Weird a Casino Royale. Zkusil jsem i In Bruges, ale nejak jsem nezvladal tu mluvenou anglictinu (u Bonda se tolik nemlelo pantem a kdyz uz, tak nejak srozumitelneji:-)) Dostal jsem zase sve oblibene misto 53B (pro lidi s moji vyskou mohu v B747-400 doporucit jeste radu 42 a 36), jen starsi kivi sedel jinde, pac mu misto zasedla nejaka mala asiatka.
Po priletu jsem se trochu obaval celni kontroly (kdybych napsal do nejakeho podobneho priletoveho formulare 'occupation/job:unemployed' v USA, asi by na me rovnou postvali imigracni), ale celnik proti memu formulari nemel namitek (jen kolonku, ze mam goods > 700$ jsem zaskrtl zbytecne, pac se vztahuje na veci, co si koupim cestou, a ne doma, ale 'honesty' ve formulari mi nedela problem, ani kdyby to tam vyslovne nepsali), a na nejake prokazovani penez pro turistovani se vubec neptal (sam jsem zvedav, co by rikal na muj vypis z GE, v cestine a CZK :-) ), coz mi docela spadl kamen ze srdce. Pak uz jen nasledovala fronta na 'biological protection', kde moje pohorky nemely problem projit (jen doufam, ze ta asijska matka s dcerou mely ty neuveritelne tuny potravin, co jim celnik tahal z tasek, z bezcelni zony, protoze vyhazovat ty hory cokolad, mrazenych ryb a vseho ostatniho, co tam mely uz vystavene, by bylo docela skoda) a pak jsem se konecne mohl nadechnout lehce smogovateho vzduchu aucklandskeho letiste.
K backpackeru, kde jsem ubytovan (Fat Camel, 38 Fort street), jel AirBus ($15 per adult), ale ridic si s tim hlasenim zastavek zase takovou praci nedaval, takze po te prvni ohlasene hlasil az treti a na te moji zastavil asi o 50 metru dal, ale s mapou se clovek nikde neztrati.
Po ubytovani (klasicke palandy jak na lyzaku, s mytim nadobi si taky teda moc prace nedavaji) jsem dal kratky vylet po nejblizsim okoli, a zakoupil dulezity tovar - opalovaci krem a adapter na zasuvku (stara pani mi hrozne vytrvale chtela za nakup 40.30$ placeny stovkou vracet porad pres 80$, ale asi na 4. pokus jsem ji umluvil, ze mi mych 59.70 bude opravdu stacit) :-)
Ted uz je vecer, probiha tu nejaka mensi party dole v baru, ale uz k veceru jsem na 2 hodky vytuhnul, tak si asi zajdu neco koupit do supermarketu, pocasi bude nejspis vlahe (pres den bylo neco pres 20) a pak zalehnu, cimz si trochu spravim denni rytmus.
Jiste jste si uz vsimli, mame tu o 12 hodin vic, takze vam vlastne pisu z budoucnosti.
BW, kdyby vas neco zajimalo, klidne se v komentarich zeptejte, at nemam pocit, ze jsem jediny, kdo tenhle bog cte...

From HongKong with Love

Ano, maji tu free wifi (stejne jako ve Vidni, nestejne jako v Londyne), tak toho zneuzivam. Let z Vidne celkem normalka, pak nejake to cekani a pak Air New Zealand. Novozelandani jsou uz na prvni kontakt mili, mi sousedi se hned dali do hovoru a ukazalo se, ze ten starsi dokonce casto pobyva v Praze ;-)Letel s nami nejaky postarsi steward, skoro duchodoveho veku, ktery lita uz 29 let a zacinal dokonce na Cometech (ano, ty prvni proudova dopravni letadla, co jim praskalo ve velkych vyskach ulozeni okynek nouzoveho vychodu, takze se jich nekolik zritilo, nez na chybu prisli a opravili), takze clovek ma hned lepsi pocit, kdyz vidi, ze nekdo je uspesny uprchlik pred pravdepodobnosti:-)
Maji docela dobry vyber filmu, takze uz jsem stihl Hellboye 2 a Tropic thunder (bohuzel asi dost vtipu mi uniklo, kulomet je kulomet). Jejich vyber filmu dokonce obnasi i film z Filmasia, na ktery jsem chtel jit (The Good,The Bad and The Weird), takze o zabavu je celkem postarano (dikybohu!). Vyber ze dvou jidel taky docela potesil, tak s nimi klidne poletim i nazpatek ;-)
Udelal jsem par fotek terminalu, maji ho tu pekne dlouhy, tak ty doplnim pozdeji.