Great Heaphy Walk (_track)

Vitame Vas, vazeni ctenari, u naseho dalsiho informacniho bulletinu 'Novinky z Karamey'!
Celkove dojmy jsou tedy rozporuplne, asi jako kdyz Klaus rikal 'Evropskou Unii ano, ALE...!' Na celem walku (rekl bych 'track', ale kdyz v 80% tracku je pomalu 2 metry siroka lesni 'pesina', po ktere by pomalu projelo normalni auto, o vozickari s terenni kriplkarou nemluve, tak se to proste za track moc oznacit neda) bylo par opravdu hezkych mist a pohledu, ale celkove me to rozhodne nedostalo. Jestli je tohle narocnejsi walk nez Abel Tasman, tak si uz vubec nejak nedovedu predstavit, jak vypada cesta tam, to je jako rovna asfaltka s eskalatorama ?!
Nu, snad radeji k deji. V Nelsonu jsem si v oblibenem Bridge st. backpackers dal 2 opulentni vecere z jeleniho steaku (no, v takovem omselem backpackeru, kde ziji mistni, potkate treba i chlapiky, co si kraji v kuchyni kusy jelena a radi vam lacino ukroji kus taky;-)), trosku si odpocinul, vypral atd...
15.2.:Vstavam jiz v 5:45 (ano, ctete DOBRE, i takove obeti zde podstupuji;-)), neb mi v 7 jede z Nelsonu shuttle do vychoziho bodu, Brown hut. Taham ssebou stan, pac v nekterych chatach uz nebylo misto, tak jsem rovnou sel do stanu. Prvni den cesty na Perry Saddle hut byl dost nudny, siroka cesta, jen dost do kopce, bylo to opravdu dlouhe. Nejak jsem nabyl dojmu, ze Aorere shelter je jen 2h cesty, takze jsem po 2.5h drtil uz kletby mezi zuby, pac jsem si tam chtel dat vetsi prestavku, pak potkam lidi z protismeru a ze je to pry jeste hodionu, tak jsem trochu vytrestil oci, a kdyz uz to byly 3, kouknu se do mapy, a tam na okraji poznamka '3.5 h' a vzapeti jsem byl u nej. Udelal jsem si aspon poradnejsi obed a zase zacal poznavat slasti sandflies. Chata byla celkem pekna, i spolecnost docela vesela, tak byla legrace.
16.2.:V noci prselo, tak jsem se nevyspal dle ocekavani a vyrazel jsem pozde, az ve 12:15, protoze jsem susil stan, cekal, az nebude moc prset a navic se melo pochodovat jen 3.5h. Na Gowlands Down hut jsem dosel za 2h, dal si kafe s Wandou, americankou, co predchozi den dorazila asi v 9, vyfotil si weka (o tech vice pozdeji) a za hodky byl na Saxon hut, kde jsem mel nocovat. Mezitim prestalo celkem prset, tak jsem postavil stredne mokry stan (tady jsem se prvne setkal s drevenymi podstavami pro stany, takze zadna mokra louka).
17.2.:Rano se vyjasnilo, a protoze jsem si predchozi den nejak nevyfotil ty caves, co mely byt u Gowlands Down, tak jsem si udelal vylet k chate a prolezl to tam vic (mezitim mi hezky schnul stan), poradne jsem si vyfoitil i ten 'mechovy' les. Na McKay jsem vyrazil pozde, ale zase to byla kratka cesta, takze no stress. Krajina byla zase docela pekna, vic do travy, nekde wetlands, libilo se mi to. Vecer jsem se dokonce vykoupal v rece, a bylo mi blaze. V chate bylo plno lidi, takze si Wanda se mnou vymenila misto v chate za muj stan, tak mi konecne nebyla zima (ale s linerem uz je to lepsi), byt nad ranem mi taky zacalo byt trosicku chladno, i kdyz jsem spal nahore. Samozrejme ji taky byla zima i v jejim vychvalovanym spacaku, tak ten muj neni az tak desny smejd, jak jsem si myslel :-) Planuje cestovat taky tim smerem, co ja, naa Greymouth a Hokitiku a nejaky track, tak uvidime, treba se dame dohromady aspon na Rees - Dart, ale ma nejakou slabou fyzicku, tak nevim. Zatim zadne podobne sprahnuti nejak nevyslo, tak ani ted do toho nevkladam nadeje :-(
18.2.:Vyrazim kvuli schnuti stanu zase az v 11h, aspon se ta hromada lidi uz vypakovala. Rozlouceni s Wandou (dela to tempem jedna chata denne, takze spala na Lewis), a hura dolu k plazi. Na Lewis hut za 3h, s delsi prestavkou, tam jsem prvne videl splachovaci zachod u chaty! Na Heaphy za dalsi 2h. Tam teda byly MRAKY sandflies a dukladne namazani repelentem se stalo nezbytnosti, rojily se jak pominuty. Byla tam krasna plaz a vubec krajina, ale s tema potvorma se to nedalo uzit. Najedl jsem se jak za 2, a zrejme i to pomohlo k finalnimu vykonu. Tady jsem potkal taky drze weka, jinde zrejme jsou v pohode a dlabou si svuj hmyz, a sem tam udobnou, co upadne tabornikum od stolu, ale tady jedna, zatimco jsem byl na prochazce, zautocila na moji musli a ryzi, a jen vcasny navrat zabranil nejhorsimu. Sem zrejme jezdi hodne taborniku jen tak na den, tak zrejme pekne zdrzly, potvory.
19.2.:Jelikoz sem bus jede ve 14h z Kohaihai shelter, musel jsem vyrazit brzo, uz v 9:05, byt stan byl pekne mokrej, a tak jsem aspon nabral poradnou rychlost, protoze to bylo vicemene po rovine. Za 65minut jsem dosel ke Katipo shelter, coz bylo de facto v pulce, a v Kohaihai jsem byl za 3h20, z toho jsem naodpocival cca 45 minut, a predhonil az na 2, co vyrazili nekdy v pul osme, uplne vsechny, ac nekteri vyrazeli i o 45 minut driv (par je 5 hodin). Signal tu ma v okoli bohuzel jen Telecom (ani v Karamee neni).
Celkove tedy spise zklamani, cekal jsem od 'Great Walk' rozhodne vice.
Dnes jedu shuttlem do Westportu a pak se zkusim dostat do Greymouthu.
UPDATE:Tak jsem tedy ve Westportu, shuttles si uctovali astronomickych 85$ za cestu k Brown hut a pak z Karamey do Westportu, tak jsem docela zklaman, protoze jsem se  nechal ukecat, ze nepojedu od Kohaihai shelter rovnou do Westportu, jak to meli v Budget fares, ale ze pojedu do Karamea a odtamtud me odvezou do Westportu. Takze jsme platil $15 shuttle do Karamey, ubytovani (uznavam, ze Rongo backp[ackers je fakt zajimavy hostel a rad jsem si za $27 konecne uzil normalni postel, to zase jo) a pak jsem stejne platil takovou sumu. To mi jeste jako dal slevu celejch 5$!!! za to, ze jsem jsem jako jel tim jinym busem do Karamey, to uz je fakt provokace. Aspon ze moji bagaz mi dopravili v poradku uz predchozi den, takze jeste jsem se ani neubytoval a uz tam byla, to zase maji plus. Ale priste s nima pojedu jen kdyz se predem dukladne informuju na cenu, protoze touhle me teda moc nepotesili...
Do Greymouthu se chystam az v nedeli, protoze to by snad mohl byt dost vysoky priliv v dobe, kdy zastavi autobus v Punakaikai, kde jsou zname 'pancake rocks', kde za prilivu strika voda ruznymi otvory a zarabi tak spektakularni podivanou. A pak uvidime...
Prebukoval jsem si taky dnes letenku, tak teoreticky dorazim do Vidne 22.4. vecer, bohuzel v pulce dubna bylo plno, tak az tak pozde...

Traverse - Sabine Circuit

Tak zdravím zpět ze St. Arnaud, po mém 7denním výletu po Nelson Lakes NP. Momentálně strašně leje, tak můžu být rád, že jsem to včera došel za hezkého počasí, protože od noci pořád jen prší, někdy dokonce opravdu brutálně, jako třeba teď. Takže ti, co se na track vydají po mě, asi nebudou moc nadšení, protože teď tedy ty malé bahnité tůňky budou velké bahnité tůňky a překročit je bude dosti nesnadné ;-)
Co jsem tedy poslední týden dělal - Šel jsem Traverse Sabine track, 4-7 dní, 80km, s roztomilým převýšením 1800m.

5.2.:Příjezd z Nelsonu do St. Arnaud via Nelson lake shuttles, společně s jedním chlapem, co jsem se s ním pak potkal na Upper Traverse hut. Měl jsem nakoupeno, takže jsem jen odložil zbytečné věci do úschovy v DOC centru, napsal informační lístek, kam jak půjdu a vyrazil k první chatě, Lakehead hut (630m). Šlo se podél jezera (hned před vůbec první fotkou pláže se mi podařilo upustit foťák, ale jako obvykle ty šutříky přežil, jen pak s ním bylo zajímavé extempore později), byl to úplný 'walk', takže jsem tam byl za 2.5 hoďky , ale protože jsem dorazil do chaty až někdy k sedmé, nemohl jsem pokračovat k další chatě (při ranním startu by to nebyl problém, terén nebyl náročný). Tam jsem poprvé na NZ potkal proslulé 'sandflies', malé nechutné potvory, co sajou krev ( stejně jako u komárů pijou krev jen ženský!). Nejdřív jsem si říkal, že je to lepší než komáři, protože je člověk víc cítí na kůži, takže je může dřív zabít a píchnutí nevypadala, že by pak nějak víc svědila, nebo byla vidět. Jak jsem se jen mýlil! Po týdnu pochodu mě jich poštípalo už docela dost (repelentem jsem se skoro nemazal, protože tolik jich nebylo a v horku je to pak v kombinaci s opalovacím krémem nepříjemné na kůži) a teprve teď se ukázalo, že ty jejich píchnutí vylejzají a svědí později, a nejenom já se pořád někde škrábu, ostatní v hostelu mají stejnou zkušenost. Někdy se člověk u vody nemohl ani zastavit na delší dobu, protože ho mrchy hned začaly obletovat.

6.2.:Vyrazil jsem v 10:20, a hned jsem nějak minul jednu značku a pokračoval tedy v přibližném směru říčním údolím, ale pak jsem radši překročil na pravé straně řeku a napojil se na paralelní track, co vedl z Coldwater hut, která byla na druhé straně jezera, a který se pak po pár kilometrech s tím mým původním sbíhal. Do té doby to bylo celkem placaté a easy cesta, pak začal kopcovitý les, ovšem John Taite hut (810m) byla blízko. Tam jsem si dal hodinu na oběd a ve 4 vyrazil na další chatu, potřeboval jsem ušetřit jeden den, neb mě turisté v lese nalákali na Blue lake hut, že je moc pěkná. Asi půl hoďky od chaty jsou Traverse Falls, které jsem si slezl ofotit (bez batohu tedy) a když jsem ušel asi půl hodiny, zjistil jsem, že jsem tam nechal brejle. Tak jsem si pro ně bez batohu zaběhl, ale ve výsledku z toho byla 40min cesta tam a zpět a dalších 20minut vysíleného odpočívání. Pak to bylo pořád jen nahoru, u Upper Traverse hut (1320m) docházely trochu síly. Tam jsem narazil na spolujezdce z shuttlu (Baze) a Andrewa s Laurencem (oba na fotce). Byla s nimi fakt legrace a nebyly sandflies, protože tak vysoko jsou líný letět, sralbotky :-) Došli ještě i 2 Francouzi, co jsem s nima taky šel větší část cesty. Baz pak nechal v chatě asi kilo pytlíku mixovaných oříšků/ plodů/ semen atd, co jedl během cesty, ale žena, či kdo, mu toho naložil tunu. Tak jsem si jeden pytlík vzal a musím přiznat, že je to fakt dobrý nápad, na další trek si to taky pořídím.

7.2.:Všichni vstali děsně brzo a už okolo 9 byli pryč. Já tedy 10:10 a nastává horská etapa, Traverse Saddle je ve výšce 1787m a těch 450 metrů bylo sakra do kopce, ale zase celkem bezpečná cesta. Pak se šlo ze sedla dolů k West Sabine hut (670m) a to tedy byla cesta, v druhé čtvrtině se jde snad 100m dolů suťovým polem, co je v zimě avalanche path a taky veselý zážitek. Předhonil jsem aspoň na cestě oba francouze, ale únava byla značná a nejen já, ale i Andrew nešel už na Blue Lake hut, protože si potřeboval odpočinout. Sandflies znovu útočí a pokouší se nás dodělat... 8.2.:Vyrazil jsem v 10:30, chtěl jsem to pojmout trochu jako odpočinkový den. Francouzi to vzdali a šli na Sabině hut, Andrew to vzal jen jako denní výlet, takže šel nalehko, já chtěl přespat, takže natěžko. Chata někde ve výši ~1100 metrů, takže zase pěkně do kopce údolím podél řeky. Sluníčko jako většinu dnů pěkně pálilo, tak jsem se docela znavil. Na cestě bylo dost popadaných stromů, díky čemuž jsem v jednom místě při prolejzání zachytil karimatkou o větev a jak jsem zabral, utrhnul jsem jeden spodní popruh :-( Nakonec jsem dorazil k chatě, odložil batoh a vydal se nahoru k Lake Constance. Moc pěkné, dokonce došlo i na koupel, ale voda byla fakt studená a ještě ty kameny pěkně klouzaly, tak jsem si nezaplaval (stejně by se mi už 10 metrů od břehu kousla pumpa:-)) Chtěl jsem si pak vyfotit nějakou sunset fotku z Moss pass, které bylo směrem na západ, (cca 1760m), ale už cesta nahoru jen s foťákem klouzala a byla až nebezpečná (i když uznávám, jít pomaleji, bylo by to snazší, za 45minut jsem byl skoro nahoře), že jsem se cca 100m pod sedlem v 20h obrátil, protože představa slézání za tmy mi trochu naháněla husí kůži, byť potom bylo dostatečně šero ještě po 21:15, tak to možná s čelovkou šlo, ale proč zbytečně riskovat, určitě udělám nějaké hezké fotky jinde. V noci jsem chatu zase neměl pro sebe, byl tam nějaký Wellingtoňák. 9.2.:Vyrazil jsem už v 9:45 a dolů se šlo nějak snadno, za 2 hodky na West Sabine, taky bylo pod mrakem, takže odpočinek hoďka na chatě, na Sabine hut (455m) v 15:55, skoro jsem to ušel místo párů 4.5 hod za 2.5h, ale posledních "30 mins" od mostku mi trvalo hodně rychlým tempem 25 minut, tak nechápu, jak to někdo může ujít průměrným tempem za 30 (časově údaje většinou docela dobře odpovídají průměrnému tempu, když je cesta do kopce, nebo obtížná, jakmile je to pořádná cesta, nebo rovina/z kopce, dokážu čas dost zkrátit a tahle část byla obyčejná cesta). Zaplaval jsem si aspoň v jezeře Rotoroa, ale byly tam takové nechutné chaluhy a nejen ty! Andrew šel večer pro vodu do jezera (abychom měli co převařit, protože na chatě došla) a začal mu ruku žužlat úhoř! Tedy je tam cedule se zákazem jejich lovu, ale když byl v Knize návštěvníků zápis, že někoho kousl úhoř, ať si dáme pozor, brali jsme to jako legraci a ona to byla pravda. To můžu být ještě docela rád, že mě nekouslo nic. Taky jsme zjistili, proč je okolo chaty tolik vos, nejvíc u oken (obecně DOC nechává tuhle oblast přírodě, aspoň co se regulace některých druhu týče, takže je tu opravdu hodně vos, třeba u Lakehead hut i na záchodech;-)) - vosy chytaj sandflies! Podle zraku po nich jdou, protože lezou po oknech a moskytiérách, takže občas marně útočí na sandfly rozpláclou zevnitř na okně ;-) Navařili jsme tedy nějakou vodu, protože jsme chtěli (tedy aspoň já a Lawrence) jít nahoru na Angelus hut, protože je tam prý nejhezčí výhled při cestě dolů po hřebenu.

10.2.:V noci začíná pršet a prší i dopoledne, přestává až někdy v 11, kdy tedy vyrážím jako poslední i já. Oba jsme vzdali jít nahoru, protože jít v dešti a hlavně v mlze nahoru 6hodin prudce do kopce okolo Mt. Cedric se nám nezdálo moc bezpečně. Ve 2 už se vyjasnilo, ale pozdě bycha honit. Nějak jsem se málo nasnídal, takže jsem první 2 hodiny byl úplně chcíplej, taky se šlo pořád do kopce lesem, pak jsem se nějak rozešel, takže jsem na Speargrass hut (1060m) dorazil už celkem v pohodě. Okolo 6 dorazilo dalších 7 lidí, takže nás v chatě s 12 lůžky bylo 10, což byla zatím nejnarvanější chata. Udělal jsem hromadu jídla, byť už jsem šetřil alivem, začínalo mi docházet (zase když mám ve zvyku dělat si ráno a večer litr čaje, navíc kromě jídla, tak to tak překvapivé nebylo), a pořádně si napral nácka, co se zřejmě další den také příznivě projevilo na výkonu.

11.2.:Vyrážím po teplé a pořádně kaši k snídani v 9:30 a díky terénu a cestě jedu jak drak, takže i s 15minutovým pokecem s 2 Belgičany po cestě jsem na parkovišti už za 1h35minut, zatímco par čas je 3h ;-) Lawrence nakonec šel ráno ze Speargrass hut nahoru na Angelus hut, že tam přespí a další den půjde dolů hřebenem. No, taky jsem o tom uvažoval, čas byl 3h, což bych nejspíš v pohodě dal, ale pak po hřebenu je to tak 5h a mě už došly všechny snacky pro dobíjení energie po cestě, tak jsem to s lítosti zavrhl (byť by nebyl problém dojít přes Angelus hut po hřebenu na parkoviště za jeden den) a šel původní trasu. Pak už jsem se jen odepsal v DOCu, prodloužil Lawrencovi údaj o návratu (ovšem v noci začalo zuřivě pršet a pršelo dnes skoro celý den a někdy i opravdu hodně lilo, tak doufám, že se dostal v pořádku dolů, bylo tam prý na chatě 25 lidí, mraky visely skoro u země, a cesta po hřebeni není moc v mlze bezpečná) a nakoupil konečně něco jiného k jídlu, než rýži a nudle :-) Zítra ráno se vracím shuttlem do Nelsonu a pak zřejmě busem do Mt. Aspiring NP na další trek, ale ještě se uvidí.

Ano, teď ještě ta komická scénka s foťákem: když jsem fotil v průběhu cesty jednoho neposedného ptáka, přišlo mi, že foťák fotí nějak pomalu. A taky že ano, i při 1/1000 jsem z něj víc jak 3 snímky za sekundu nedostal, takže to dělalo jen takové líné klik....klak. Začal jsem si už říkat, že se nějak poškodila závěrka, když mi upadl, nebo třeba mu jako použitému foťáku závěrka už dosluhuje, taky nevydrží věčně, že... Ovšem černožlutí už vědí - ano, nějak jsem si asi ještě v Tongariru nastavil ve foťáku Exp. Delay Mode ON, takže se při stisku spouště hezky počkalo, aby snímek nebyl roztřesený, že... No, jakmile jsem totok vypnul a nastavil kontinuální shoot, zase se ozval ten milý zvuk kulometů... Musím si to ovládání prostě víc nastudovat :-) 

To by snad asi pro dnes bylo vše, už to taky píšu pomalu hodinu ;-) 

Přidal jsem doprava odkaz na fotky na flickru, tak pokud si je budete prohlížet pravidelně, už z blogu zjistíte, jestli něco nového nepřibylo..

Good news for everyone....!?

Tak se ozyvam z Nelsonu (i-centra), kam jsem dnes dorazil. V Pictonu se mi po prvni hodine uz nezdaarilo napojit na net, tak jsem nenapsal, jak se vsechno vyvinulo.
Ve Wellingtonu jsem zustal az do pondelka, protoze v patek sice byl preklad hotov, ale nejak jsem si zapomnel vizt fotku na imigracni a pak uz nebylo dost casu na vraceni se. O vikendu jsem se podival do Te Papa, asi nejvyznamnejsiho NZ muzea, se spoustou interaktivnich expozic o historii, puvodu a vsech vecech okolo NZ. Maji ho opravdu moc pekne, a nejen deti se tam mohou vyradit (takze strnule formaldehydizovane expozice z Narodniho muzea tam moc nehledejte). Pak Namorni muzeum a jeho veci okolo imigrace, vody  a podobne, vcetne expozice o nejvetsi namorni katastrofe na NZ, tragedie trajektu Wahine (pri nejvetsi bouri do te doby narazil trajekt na skaly v prulivu u mesta a po opusteni lodi zemrelo diky vlnam a bouri 51 lidi, jejichz cluny a pramy se prevratily, nebo potopily, ale vezmeme-li do uvahy, ze na lodi bylo 743 lidi celkem, jeste to dopadlo dobre, taky diky hrdinskemu usili zachranaru a rybaru na mori). Prohledl jsem si taky vystavku stroju dle rysu Leonarda da Vinci, docela zajimava, ale ceka jsem trosku vice.
V pondeli jsem konecne naklusal na imigracni, zase se potkal se znamym, urednice po letmem zkouknuti prohlasila, ze je to asi v poradku a zeptala se, jestli to chci vyridit na pockani. Tak jsem souhlasil a za 1.5h (zpestrene pokecem s 2 Cechy, zadajicimi o nejaky 'pracovnik v zemedelstvi' permit) uz jsem sedel pred 'nekompromisni' schvalovaci urednici. Na tu zrejme udelal mily dojem fakt, ze vzdycky, kdyz po me chtela nejaky dokument, mel jsem ho peclive pripraveny, takze za cvrt hodinky mi po zaplaceni $130 nalepila do pasu Visitors Permit platny do 2.6.2009, takze zrejme nepriletim v breznu, ale pozdeji, nejspis zacatkem dubna, pokud mi do te doby vydrzi penize (ostatne prinejhorsim se zaridim jako ta nemka, se kterou jsem si zahral ve Wellingtonu na ulici 2 partie v 3minutovem sachu, ktera shanela 2400$ na navstevu sve nemocne matky v JAR) :-)
V pondeli vecer jsem odjel do Pictonu trajektem, a dnes tedy do Nelsonu. Chtel jsem udelat okruzni track v Lake Nelson National Park, kvuli cemuz jsem si zakoupil Backcountry Hut Pass na 6mesicu (pouhych $60, zrovna zavedli zlevneny pulrocni pas, takze uspora $30), abych se nemusel tahat se stanem, ale zda se, ze doprava bude problem, zrusili vsechny autobusy, napsane v Lonely Planet, ktere tam mely stavet, takze jeste uvidime, muzu se tam dostat, pokud pujdu z nejblizsiho rozcesti asi 20km pesky, nebo si najmu shuttle bus, tak uvidim.
No, to bude asi pro dnesek vse, uvidime, jak se to v nejblizsich dnech vyvine. Kia Ora!

Welington escapades

Tak uz 2. den ve Wellingtonu, zitra snad zmizim na jih, pokud stihnu konecne poresit to prodlouzeni viza. Jak je totiz uz nejak zvykem, zase se to zasmodrchalo. Poslal jsem jim faxem ten bankovni vypis, co meli prelozit, jeste pred odjezdem do Tongarira. Prijali ho a ze se mi ozvou. Neozvali a dnes vyslo najevo, ze ten papir nekde ztratili. Donesl jsem ho tam tedy znova osobne, a zrejme diky dostatecne velkemu pocity viny, vzbuzenem ve slecne, ktera se mnou komunikovala pres telefon, se ji podarilo zaridit, aby byl hotovy uz zitra ve 2, tak to snad nejak stihnu, byt urad ma do 3. Takze doufejme zitra k veceru pojedu ferry do Pictonu a zapocne se jizni Anabasis.
Jinak tedy nevim, co maji lide na Wellingtonu, protoze me se nijak zvlast nelibi, pripadne mi to tu stejne nic moc, jako v Aucklandu. Jinak cesta vlakem sem byla docela hezka a trochu me rozesmutnila, protoze ackoliv to nebylo zadne 'pendolino', bylo videt, jak si nem zakladaji. Jidelni listek z typicky kiwi jidel, zakusku atd vytvorili nejaci 2 tuzemsti popularni kuchari a celym se jim prolinala ta narodni hrdost, kterou my asi nikdy takhle projevovat nebudeme, protoze jsme na to moc pohodlni, takze stejne budeme v Pendolinu servirovat predrazena nic moc jidla, hlavne ze listek bude stat 500..
Ach jo.
Zitra se aspon podivam do Te Papa, toho jejich proslaveneho muzea, nez mi to pojede, ferry jezdi 2, jedna o 20$ levnejsi, ale jeden tam o 2 hodiny dele, tak se jeste rozmyslim.

Round the Mountain track report

Tak jsem konecne zase ve vychozim bode pochodu, Whakapapa Village:-)
Usel jsem ten 4-6 denni pochod za 5 dni, i kdyz ti mrchounsti, lehce vybaveni clenove NZ turistickych klubu ho bezne chodi za 3 (na coz bych si s ponekud lehci vybavou troufl taky, pravda). Sel jsem proti smeru hodinovych rucicek, tj ve smeru Whakapapa - Whakapapaiti hut - Mangaturuturu hut - Mangaehuehu hut - Rangipo hut - Waihohonu hut - Whakapapa, coz mozna nebylo tak uplne idealni, protoze mi prislo, ze vic z kopce to bylo opacnym smerem, a jediny usek, ktery favorizoval muj smer byl z Rangipo hut.
Celkovy to byl docela zazitek, nejen pro prirodni scenerie, ktere byly nevsedni, ale spis kvuli celkove fyzicke zatezi, protoze jsem ssebou tahl az prilis mnoho veci a jidla. Stan (chtelo to spat v chatach), varic (ten plynak s jednou bombou by byl vhodnejsi), jidlo (to chtelo nejak lepe rozvrhnout), veci (no, ten dlouhy zoom jsem moc neupotrebil), spacak (ten od mamy je jednak asi trochu tezsi a jednak strasne nanic, protoze je mi v nem vecne zima, takze jsem ve stanu spal prakticky navlecenej do skoro veskereho obleceni), na vsem se melo trochu setrit, protoze vysledna vaha byla snad 15-20 kg, a to jsem jeste nektere veci nechal v recepci kempu, ze si je pak vyzvednu (notes, zbytek obleceni, pruvodce atd). Kdybych minimalizoval zatez, asi bych si to uzil vic a sel rozhodne rychleji. Pocasi sice bylo krasne na rozhled, ale pokud zrovna nevanula nekde briza, dost to slunce vycerpavalo, protoze nejakym stinem se slo 1 .a 2.den a pak uz celkem kde nic, tu nic.
Pripadnym trampum - kupte si Backcountry hut pass za 60$ (plati do vsech chat mimo tech na Great Walks) a mate vystarano, za hut se plati $15 a stan hnedle nepotrebujete. Pokud mate radi chleba VRELE doporucuji Vogel's wholegrain bread. Je hutnej, sytej a hlavne extremne odolnej vuci plesniveni. 5 dni jsem ho ssebou vlacel na zadech (jedl jsem ho ke konzervam), varil se na slunicku v nepromokavym vaku (ze zacatku se nevesel dovnitr) a presto odolal. Mel jsem ho uz na Aotee a to same, tam bezny chleba byl plesnivy uz druhy den dopoledne.
22.1. Vyrazim az v 11:15, docela znaven. Cesta byla do kopce, dost hrozna (jedna ukazka je na fotkach), a slunce palilo, takze k chate jsem dosel az ve 14:35, docela vycerpan uz prvni den. Cestou byl prechod 2 rek, z toho ta druha nebyla zrovna snadno prekonatelna, pokud jsem si nechtel hned prvni den promocit boty. Premyslel jsem po obede, jestli mam vyrazit k dalsi chate, jak jsem puvodne planoval, ale nebyl jsem si jist, ze tam za 5.5 hodiny dorazim a v 9 uz byla tma. Druhy den se ukazalo, ze jsem udelal jen dobre. V chate postupne pribyli 2 dvojicky, tak jsme pokecali.
23.1. Vyrazim v 10:30, po prvnim dnu se drzim hesla 'nikam nespechat', protoze zacinam tusit, ze to nebude zrovna prochazka ruzovym sadem. A taky ze ano, rychle se ukazalo, ze pathmarkeri z DOC maji nejradsi smer kolmo do kopce a z kopce. Vetsinu dne lezu pres jeden hreben za druhym, vsude hromady sutru, takze me to skrabani nahoru i dolu hrozne vycerpava. Aspon jsem v 16h asi pul hodiny od cile potkal cecha, Evzena, tak treba se uvidime na Jiznim ostrove, pochodoval k chate, ze ktere jsem vysel, tak jsem ho odrazoval, ale jako spravny tvrdak sel. Pry postavil v noci stan nekde nad chatou, jinak dobry. Tesne pred chatou prechod reky - kde se dala prejit, tam byl na druhem brehu 2m vysoky kolmy svah, nakonec jsem pri testovani prechodu uklouzl a namocil jednu botu. Pak uz to bylo jedno, tak jsem si ji znova namocil s batohem na zadech a bylo to ok. Do chaty pak dorazil Mayo, nejaky kiwi z Motueky, co byl na lovu jelenu (mel ssebou roztomilou prirucku 'Deer hunting for beginners' :-)), se zasobou jidla a piva, tak jsme popili, pokecali a v 10 vecer dorazila GeEn dvojicka, co vysla z Whakapapa village, takze jsme pokecali jeste trochu vic. V chate dosla voda (kazda chata sbira destovku a tou se pak clovek myje, ci ji pije, maji totiz v rekach a jezerech nekdy Girardii, moc neprijemneho strevniho parazita, vysledkem je neco jako uplavice), tak jsem varil vodu i na druhy den, ale lidi tu bezne pijou vodu z rek (tedy ne z tech sopecnych, ty jsou kvuli obsahu soli nepitelne), tak to asi nebude tak horky, jak to pisou. V noci uz mi zima ani tak moc nebyla, kdyz jsem na sebe navlekl jegry, dziny, sustaky, tricko s dlouhym, tricko, mikinu a bundu :-D
24.1. Vyrazim az v 11:30, nechtelo se mi moc budit tu dvojicku, navic jsem susil botu a tak vubec. Behem dne snad zatim nejvetsi krize, zase nahoru dolu, pak sileny krpaly porad nahoru po hromadach balvanu (jedna ukazka s vodopadem na fotkach), a ty, jak jinak, byly i na rovine. Nastesti aspon trochu foukal vetrik tak se to slunicko dalo vydrzet. Konecne taky jednou z kopce, 3km po silnici, tak ty jsem zvladl za 40minut. Pak naslledovala naprosto nejhorsi cas cesty vubec, od Ohakune road do chaty jsem sel misto cca 3h skoro 5. Jednak v lesnatem terenu obvykle hrube do kopce (zasadnim problemem takovych cest na tracku byly 'schody' , nekde treba pulmetrove, ktere zpomalovaly a hrozne unavovaly, takze vetsinou zadna lesni pesina, jak nekde u nas, nebo cesta byla treba 40cm siroka a treba az 1.5metru hluboka brazda v lese, taky mate na fotkach), ci z kopce, jednak diky ne uplne presne nakreslene mape jsem sel za Waitongo Falls do kopce vlastne 2x a pak pesi lavky, dalsi kopce, no opravdu porod. Po prekonani dlouhych otevrenenych udoli a hrebenu jsem konecne dorazil k chate. Hned jsem vypil asi litr vody na ex. V chate bylo snad 13 lidi, meli to jen jako 2 denni pochod z Okahune road do Waihohonu hut. Podarilo se mi vymenou trysky poradne rozchodit varic, rano odmital poradne varic, hlavne jen cadil, od vymeny trysky pak po pocatecnim smradlavem startovani fungoval jak hodinky, jen se musel poradne tlakovat (jel jsem na Kerosin, abych ho vyzkousel, s White gas (technicky benzin) se to moc tlakovat nemuselo).
25.1. Lidi vypadli uz nekdy po 8, takze kdyz jsem v 9 vstal, byli uz vsichni pryc. Kdyz jsem v 10:20 vyrazel, zrovna pripochodovala skupinka turistu z Blyth hut (tam vedla ta zpropadena odbocka, co me tak zdrzela). Tenhle den byl prvni, kdy se mi pochodovalo docela dobre. Nejdriv se slo tim krovinate/rostlinnym porostem, pak dalsi nahoru/dolu v kopcich a pak konecne zbytek dne po poustni krajine, kde se mi slo dobre, protoze to bylo tak stredne nahoru, nebo dolu, ale hlavne na ceste obvykle nic neprekazelo, takze jsem dokazal jit skoro obvyklym tempem, jako bych nic nenesl. Turisti me obcas dohnali, kdyz jsem mel prestavku, ale po prechodu hlubokeho udoli a vystupu na konec jsem jim utekl. A tak porad jdu a jdu, rikam si, ze je to tak jeste 2km, zahnu za skalu podle tycek a bum ho, tam nejvyse polozena chata Rangipo! Takovy prekvapeni jsem zazil naposled snad s binarnim trickem;-) sice jsem pri sundavani batohu o stenu chaty zlikvidoval slunecni clonu meho AF-S 18-70 Nikkoru (a sehnat ji asi nebude easy, byl jsem dnes ve 4 foto obchodech a vsude by ji museli objednavat, to neni jak treba Megapixel u nas, ale zkusim ji aspon prozatimne slepit), ale porad lepsi, nez zrusit objektiv (prvni den jsem ho jeste nosil v ruce, ale pak jsem ho mel na batohu, protoze ve skalach se s jednou rukou moc bezpecne lezt neda). Pac mi dosly hut tickety na kempovani, tak jsem zaplatil $15 a prespal v chate (byla tam zrovna mila DOC slecna).
26.1. Turisti me nenechali moc vyspat, vstali nekdy v 6 na vychod slunce, coz jsme asi mel taky, byla by supr fotka, v 6:30 uz se to digitakem nedalo, i kdyz vypadal krasne :-( Vyrazil jsem asi 15 minut po nich, v 8:20. Dohnal jsem je az v 'Extreme lahar danger', kde si fotili tu lavku (na ktere stojim), ktery uz museli 4x stavet, protoze ho strhl proud bahna.
Slo se mi uplne nejlip za celou dobu, na Desert road jsem to stihl misto za 2h za 1.5, na Waihohonu hut uz v 12:30, o hodinu driv. Pak jsem tedy dal obed a pokracoval dal. To uz bylo horsi. Teren byl porad tak nejak do kopce, vitr moc nefoukal a odpoledne to byla docela zase krize, sel jsem spis silou vule, nohy zrasovany a dorazil jsem v 18:40, bohuzel recepce mela uz od 6 zavreno. ale po 30minutovy horky sprse jsem se celkem vzpamatoval.
Dnes jsem si dal volno (puvodne jsem myslel na Alpine crossing, 1 den, alle to bych opravdu nedal) a zitra vyrazim do Wellingtonu.

Tongariro, my love

Tak tedy zitra, uz tedy vlastne  dnes, v 9 vyrazis busme smer narodni park Tongariro, kde si chci zkusit Round the Mountain track, protoze ma uzasne vyhledy. Uvidim, kolik bude sil a tak, treba dam i nejake male treky po okoli.
Ted jsem byl uz 3. den v Aucklandu a uz me to zacinalo stvat. Pracoval jsem na tom prodlouzeni pobytu (zada se o Visitors Permit), ale neni to tak uplne jednoduche, budu si muset nechat ten vypis prelozit, tak vyuziju toho, ze jedu na jih a necham to mezitim, co budu cestovat, prelozit ve Wellingtonu, kam stejne nasledne dojedu a tam to dovyridim uplne, imigracni tam ma taktez pobocku a aspon tam rovno necham adresu, na ktere si to pak vyzvednu (tu asi nekam do Christchurche, protoze budu na jiznim ostrove).
Toz tedy na nekolik dalsich dni o me moc neuslysite, protoze se budu potulovat v oblasti 3 sopek, Mt. Tongariro, Mt. Ruapuhe a Mt. Ngauruhoe. Pak se snad dostanu ekam k inetu pred cestou do Wellingtonu.
Tak se mi mezitim doma opatrujte ;-)

Back in Auckland again

Tak se mi behem vikendu zadarilo dostat zase do Aucklandu. V sobotu jsem dojel z Ahipary postupne do Kaitaie,Okaihau,Ohaewai a nakonec do Whangarei. To uz byl skoro vecer, auta jezdila, ale nikdo me jako obvykle nechtel vzit. Rozhodl jsem se tedy nekde vybalit stan(sice me particka mladych maoru, co mi zastavili, aby se ukazalo, ze jedou jen nekam za roh, po delsim pokecu rekla, abych kdyztak sel do tamhletoho domu, kdybych nemel kde prespat, ale nejak zatim nemam k lidem az takovou duveru) a protoze na obzoru se rysovaly pole, vyrazil jsem smerem k nim. Kdyz jsem dorazil k nejblizsimu domu, uz ze dveri vystoupil postarsi chlapik a kdyz jsem mu prednesl zdvorilou zadost o umisteni sveho stanu na jeho pozemky, rad souhlasil, rka, zee dost lidi by se s touto zadosti neobtezovalo, tak na to nezbylo nez rici, ze by se o dovoleni zadat melo. Pak jsme zabredli do dalsiho rozhovoru a ukazalo se, ze zitra jede do Aucklandu a jestli bych chtel, ze by me i vzal. Tak jsem rikal, ze ano, ale ze uvidime rano jak bude a tak. Pak jsem tedy jen za jeho zivym plotem na poli postavil stan (hrozne hezky to tam vonelo, jestli to byl ten jitrocel, nevim) a vytuhnul. Nad ranem zacalo prset a k tomu svitani, takze kdyz se pred osmou ozvalo necekane zpoza plotu "Good morning", byl jsme uz vzhuru. Znovu jsme zahajili konverzaci, a ze jestli tedy chci jet (kdyz predpoved slibovala prset cely den, nemelo moc cenu cekat az bude vic sucho na sbaleni stanu), a domluvili jsme se n a9:30 u hlavni cesty. Tak jsem tedy pred devatou sbalil lehce mokry sta a premistil se k vyjezdu z okolnich pozemku na  hlavni cestu, kde jsem predtim stopoval. Pul desate uplynulo a kde nikdo, tu nikdo. Kdyz uz bylo 10, tak jsem si rekl, ze jsem zase jednou nemel stesti a ze ma nejspis nejaky druhy vyjezd (vedla tam nekam dozadu cesta s sipkou 'for trucks') a kdyz me nezbadal u farmy, jel beze me. Tak jsem zase zacal stopovat, ale asi po 10 minutach najednou ze silnice troubne a zaboci auto a v nem on.  Omlouval se, ze se zdrzel, ze obcas proste cloveku do planu neco vleze a tak. Po kratke zastavce u nej doma jsme chute ruce vyrazili smer Auckland. Cestou jsme jako obvykle popovidali, z Keitha se vyklubal farmar na skoro odpocinku (ted ma mnohem mensi farmu), muz viry (byl prave na nedelni msi a po ni mu jeho pritel vylozil uzasnou novinu, jak se chce nejaky drogovy dealer v okoli obratit na viru, aby premohl zavislost na drogach, a kvuli tomu ze se pry zdrzel) a cesta docela ubihala, ale pak uz jsem zacal byt hrozne ospaly, ale tak akorat jsme dorazili do Huntsville, kde se konala dulezita zastavka - Car Show. Keith totiz jel na letiste pro zenu, ale predtim se hodlal zastavit u Aucklandu na tehle show. Neboril jsem partu a vyrazil jsem s nim. Za cca 2 hodiny jsme obesli stovky aut a veru bylo na co koukat. Udelal tim padem tunu fotek, zejmena meho oblibence Forda Mustanga, kterych tam bylo tedy prehrsel ruznych modelu, vcetne jednoho z roku 2005. A roztodivnych vozidel jakbysmet, ostatne to uvidite sami (treba to auto z 60. let, co ma misto puvodniho motoru nejaky Lotus o vykonu 360 koni, to ma asi nejvetsi problem se rozjet tak, aby se motor neutrhnul a neletel napred;-)), na prodej tam take bylo ledacos, vcetne jednoho moc pekneho muscle car, ktere bych si za tech 10000 snad i koupil :-)
Pak uz me Keith jen zavezl na letiste k mezinarodnimu terminu (bloudili jsme jen kratce) a ja se Airbusem dopravil do sveho oblibene Fat Camela, tentokrat bydlim ve 4. patre  a kuchynka vypada....No jeste hur, nez posledne:-)
Dnes se tedy chystam obtelefonovat to prodlouzeni viza a popremyslet o dalsi ceste. Sice jeden argentinec z kempu rikal, ze bude v unoru cestovat po jiznim ostrove, takze bychom mohli spolu, ale nevim, jak moc se na to clovek muze spolehat, pac v realu  to obvykle spis nevyjde, nez vyjde (proto jsem byl tak prijemne prekvapen, ze jsem se dostal doopravdy do Auckladu, jak bylo navrzeno;-)). Takze behem browseni po strankach sjedu i ty ruzne busy, protoze  to by byla dost schudna cesta, jak se dopravit mezi kempy a narodnimi parky. Stopovani moc nevidim, protoze na severu se da sice provozovat, ale kdyz mam poradny batoh, zastavi mi mnohem mene lidi a takhle by mi cesty zabraly hodne casu, kdybych na ujeti 400km potreboval 2-3 dny. Prijde mi, ze clovek by se tu snaz nekam dostal, kdyby si vzdycky s tema kiwakama predtim popovidal, protoze mi prijdou fakt dost ochotny, ale takhle na silnici jsem pro ne prilis anonymni, a vetsinou by me vzali nejvic mistni z okoli, jenze ty obvykle jedou jen nekam za roh (jak mi tolik z nich v Kaitaie ukazovalo za volantem, nekteri dokonce omluvne rozkladali ruce, protoze meli auto plne lidi).
Toz to byly udalosti poslednich dni. Stay tuned!