WWOOFing in Kinloch

Tak po 20 km na kole jsem na nejakou tu hodku v Glenorchy a zase poinformuju o necem novem :-)
Delam ted za byt a stravu zahradnicke prace pro Alistaira Anguse v Kinlochu a je to docela legrace. Je to zemity kiwi, s primerene nesrozumitelnym prizvukem. Za bydleni mi slouzi postarsi autobus (ktery zrejme predtim obyval docela dlouho i on) s jedinou elektrinou z autobaterie, takze aspon svetlo v noci je, kdyz chci, jinak nic moc, neboha cb minitelevize kvuli poklesu napeti prestala fungovat uz 1. noc. Mam tam kaminka na drevo, sporak na propanbutan a celkem velkou, pohodlnou  matraci, takze nestradam.
Jidla mi Al poskytuje dost slusne porce, takze nejspis jeste i ztloustnu ;-)
Prace zatim sestavala z orezavani a osekavani vrb (neni to nase smutecni vrba, ale nejaka jina, roste nahoru jak topol) u ricky do zhruba moji vysky, zitra ci pozitri pak vsechny ty vetve spalime, coz bude asi dost znacna vatra (vetsi cast dosahovala pred zapocetim praci az 6 metrove vysky). Posledni 2 dny je az moc hezky, takze se kvuli vsem tem prtavym mucitelum musim oplacavat repelentem, ale zase neni zima.
Krajina je tu tedy hrozne hezka, jezero, rovina a okolo zasnezene hory, ale zase kdyz tu nekdo travi vetsinu zivota, tak mu to uz tak neprijde. Dneska prijedu zpet pozde, tak doufam zitra se konecne vykoupam v jezero, je jen asi 50m po ceste dolu, naproti Kinloch Lodge, jedinemu to backpackeru v sirem okoli.
Al je jinak relativni samotar, automechanik (pry se vsechny ty stavebni stroje v horach v jednom kuse kvuli mrazu rozesiraj, takze ma porad dost prace, ale jeho nazory na japonska auta radsi nechtejte slyset, ostatne na dvore ma asi 20 aut v ruznem stadiu funkcnosti a rozkladu, prevazne toyoty a mazdy), deti uz ma odrostle pryc a dotahl to uz na 6 vnoucat, ac je mu teprve 52 (vypada tedy starsi). Woofery tu provozuje casto, nejradeji ma macate Brunhildy :-D
Taky je zajimavym dokladem toho, ze takova hypoteka neni tak uzasna a samozrejme nutna vec, jak se to vsude prezentuje - mel nejaky baracek v Glenorchy (ukazoval mi ho), ale pak prisly blize nespecifikovane potize (rikal, ze nepije, tak mozna zacal trochu alkoholnicit a neco podelal a banka pak podelala jeho, on prestal, ale uz bylo pozde) a o barak prisel. Ted bydli v upravenem hangaru (takovy ten polovicni valec) a vypada to uvnitr  docela utulne, to se  musi nechat. Elektrinu zarabi zcasti ze solarnich clanku a vecer nahodi generator a ma obvyklych 220 na dobiti mobilu a telecumendu.
Zatim se mi tu docela libi, problemy nejsou, priroda hezka, jidla dost a aspon se cvicim v cteni anglickych knizek, obvykle jeho ctivo je knizni kondenzat Readers Digest, narazil jsem tu aspo na 2 zajimmave tituly, Man from St. Petersburg (Ken Follet napsal spionazni roman pro zeny, jinak se to neda nazvat :

1. V roce 1914 prijizdi anarchista Felix do Londyna, aby zabil carova vyslance, admirala Alexeje, ktery prijel do anglie vyjednat spojeneckou smlouvu s lordem Waldenem
2. Lord Walden je manzel Lydie, ruske slechticny, ktera byla Felixovou milenkou pred 19 lety, nez se to domakl jeji otec, Felixe nechal zavrit a ji donutil vzit si lorda Waldena a odjet do anglie, aby byl Felix propusten z vezeni
3. Lydie ma dceru, Charlottu, ale jejim skutecnym otcem neni lord Walden, ale Felix! (hoho, to jste necekali,co?To je panecku orginalni zapletka!)
4. Lydie se casem zamilovala do Waldena, ale kdyz znovu dojde na osudove shledani po letech, zjistuje, ze porad miluje i Felixe!
5. Lydie ma celou tu dobu vycitky svedomi a nechce, aby Charlotta byla po ni, protoze se jako mlada chovala tak zkazene, i s Alexejem mela tehda dokonce nejakou tu pletku (mozna by bylo snazsi vedet, s kym zadnou nemela), tak svou dceru drzi pekne zkratka (to prekvapeni, kdyz se Charlotta konecne domakne, jak se delaji deti, a coz teprve, kdyz zjisti, ze existuje neco jako sufrazetky, hladovka, vezeni, volebni pravo pro zeny a bida, no to bych sam nechtel zazit:)
6. Charlotta potkava Felixe (tedy spis naopak) a je jim zcasti uhranuta, jak zajimave a originalne mluvi a premysli (zadne 'zena se ma jen vdat') , on zjistuje, ze je jeho dcera a rekne ji to.
7. Opakovane Felixovy pokusy o zabiti Alexeje jsou pokazde zmareny, na druhou stranu on vzdy uklouzne policii i Waldenovi
8. K finalni konfrontaci dochazi na Waldenove venkovskem sidle - Charlotta pomaha Felixovi, neb mu veri, ze ho hodla jen unest, Lydie se konecne sveri Waldenovi, jak to vsechno je, Felix zapali sidlo a v evakuacnim zmatku uspesne zastreli Alexeje, ale ouha, Charlotta je lapena v plamenech!
9. Oba muzi spoji sve sily pro zachranu Charlotty, Felix zachrani svou dceru, ale pritom umira.

No neni to zasadni knizka?!
A ted (ne)vazne, kondezatorovany Gerald Durrel byl mnohem veselejsi
:-)
Uf, snad jsem vas nezahltil prilis mnoho, tak zase priste, mejte se doma hezky.

Rees-Dart track

Tak tedy navrat z dalsiho treku, a dost pekneho, nutno rici. Pocasi vicemene destive, ale presto zazitky necekane.
Jinak co se tyce dalsich planu, TRSE permit jsem vzdal, protoze jeho vyrizeni by trvalo 14 - 30 dni a pak uz bych ani nestihl pracovat (bohuzel meimigracni ve Wellingtonu svou rychlosti zmatlo, jednodenni vyrizeni delaji snad jen tam a jeste jen na nektere typy viz), a na IRD mi nechteji uznat moji obcanku (potrebuju 2 doklady, jako A vyhovuje pas, ale jako B by vyhovoval muj ridicak [staci i domaci, kdybych si ho nechal prelozit], ktery tu samozrejme nemam, a nestaci moje obcanka (k vzteku)), tak to taky nebudu potrebovat.
Od zitrka budu delat tyden (mozna dele, uvidime) pro jednoho chlapka z Kinlochu (je to hned vedle Glenorchy, coz je asi hodka cesty z Queenstownu) nejaky zahradniceni za byt a stravu, tak uvidime, jak to pujde, doufam, ze bude cas na nejaky dalsi trek v okoli. A treba pak zbyde cas navstivit kolegu z prace v Motuece, coz bych rad, nez odjedu nazpatek na severni ostrov.
Jak tedy probihal track:
4.3.:Vyrazim z Queenstownu a snazim se stopovat do Glenorchy. Diky jedne nemce se mi to dari, kdyz ji zastavi a me pribali ssebou americti manzele ;-) Z Glenorchy se to uz nezdari, takze slapu 20km k zacatku treku (Muddy Creek) a nez padla tma, i kousek po ni jsem dorazil aspon k 25 miles hut, a sam se hodne divim, ze jsem ve tme prosel bez promoceni bot tim bahnitym polem a jeste se dokazal udrzet cesty az k chate. Chtel jsem puvodne jit po tme, ale na planich bylka cesta blbe videt uz ve dne, natoz v noci, tak jsem rad prespal v tehle chate, ktera se uz neudrzuje, ale ma porad 4 steny, strechu a z 6 mist na spani ma 1 pouzitelne. Konecne jednou sam v chate a byla to hrozne hezka noc, vitr hvizdal chatou, stromu sumely, nebyla mi zima, proste jak za starych casu. ;-)
5.3.:K 'prvni' chate, Rock Shelter hut, to bylo nejak dele, nez jsem cekal, takze mi to trvalo 4 hodiny (25 Miles Creek [ricka] jsem musel prekracovat 3x, protoze hned jak jsem si opet nazul boty po prekroceni ricky v sandalech, zjistil jsem, ze jsem nechal v chate celovku:D ), a cestou jsme potkal uz druheho cloveka, co mi tu rekl, ze mam 'really good english' (prvne mi to rekl Mark na Heaphym, ale to byl ex amik, tak jsem mu to moc neveril), tak snad na tom bude neco pravdy, ale kdyz vim, kolik tam sekam gramatickych a syntaktickych chyb.... Asi vic hodnoti porozumeni a rychlost chrleni anglickych slov ;-) Na chate jsem se prvne setkal s delenou chatou:Kuchyne+kamna a nekolik mist k prespani (bunks) v jedne chate a 2 mistnosti s bunks v druhe 'minichatce'. Spal jsem sam v te s kuchyni (budu pouzivat vyraz 'vetsi' :-)).
6.3.:Cely den zurive prselo, a nedaleka ricka se docela vzdemula. Potkal jsem tu dvojicku izraelcu, Aviho a Chica, kteri se taky nikam nehrnuli v tomhle spatnem pocasi.
7.3.:Uz prselo o dost mene, i tak jsem vyrazil az ve 12, nebylo kam spechat (chata mela byt jen asi 4 hodiny). Cestou nahoru k Reese Saddle jsem potkal konecne Wandu, ktera zahlasila, ze taky jde na tenhle track, akorat ji vzal nekdo autem na druhou stranu, takze zacala z opacne strany. Sehnala misto v Milford tracku (zase jedna zrusena rezervace zrovna kdyz si to v DOC nechala vyjet), ale pry si clovek musi objednat prepravu u DOC, takze se cena vysplha az na $300.
Vyhledy cestou na Dart hut byly opravdu krasne, ale dest mi kazil fotky, prselo mi na objektiv. V sedle to impregnace mych bot prvne za celou dobu uplne vzdala a dal jsem jen cim dal tim vic cvachtal.
Ale ackoliv prselo, v botach jezero Michigan, stejne jsem se po prekonani sedla najednou citil desne happy, vubec nevim proc, uz se mi to dlouho nestalo jen tak. Jestli to bylo tim, ze clovek pod nohama citil koreny zeme, nebo akumulovanym pusobenim krasne prirody, nevim, ale stalo se mi to pak jeste jednou.
V chate bylo docela dost lidi (tj asi celych 10 ;-)), zase to byla dvojchata, akorat ze v te vetsi byly hned 2 spaci mistnosti. A byly tam sachy, tak jsem si zase jednou zahral, francouz, co sel nahoru o den driv, nehral spatne, ale nehraje zavodne :)
8.3.:Dnes jsem si dal jeden z hlavnich cilu tracku, totiz jednodenni vylet ke Cascade Saddle, kudy se lze jednak dostat k Aspiring hut a jednak je to hrozne hezky vyhled siroko daleko. Nanestesti je to taky nebezpecne misto, kde za spatneho pocasi zahynulo uz vic lidi, naposled v unoru se nejaka asiatka, zkusena tramperka, utopila v rozvodnene ricce (i ted byly hladiny trochu nahore, ale jen bezne, jinak bych to nesel), takze si jeden musi dat pozor. Predpoved byla destiva, ale jen lehce - stredne, tak jsem se vydal, protoze dalsi den melo byt nedestivo, ale zase mrazivo, takze nahore by v noci pripadl snih a vubec.
Skoro celou cestu az pod sedlo prselo (boty prosakly uz za hodinu), ale jak jsem byl skoro uz v nem, najednou se mraky roztrhly, slunicko zacalo svitit a snad na hodinu se udelalo uplne krasne, bylo videt do daleka, tak jsem fotil jak o zivot, a rychle se vydal na cestu dolu, nez bude zas hnusne. A na zpatecni ceste, kdyz jsem si udelal prvni vetsi zastavku (jinak jsem porad pochodoval), tak si tak koukam na vodopad a zase okamzik stesti, bylo to krasny, jen tak tam sedet, nechat na sebe krapat a divat se po krajine... Opravdu zvlastni, zazit neco takoveho 2x za 2 dny...
Celkove jsem to tam a zpet stihl za cca 6 hodin, par byl 8, ale francouz, co se tam taky vydal, jen o hodinu driv, to stihnul jeste rychleji a jeste sel do dalsi chaty ten samy den, ale kdyz jsem ho potkal pod sedlem, v tech jeho promoklych kratasech a promokle bunde bych asi taky behal po horach jak kamzik, jen abych se zahral :-)
Do chaty pak pribyli hned 2 slovaci (Tomas a Milo), tak jsem si zase jednou pokecal v materstine a s Chicem a Avim jsme tam vsichni udelali malou parbu skoro do pulnoci (vicemen bez alkoholu, jen Tomas mel par stamprlat vodky), upekli dokonce nejake palacinky :-D
9.3.:Puvodni plan byl Daleys hut a 10.3. bud konec, nebo zkusit prekrocit reku blizko konce tracku (Chiamans Bluff) a prespat v Rockburn hut na druhem brehu v kopci (tedy jen pokud se tam reka tak nejak prekrocit da, neni to pry snadne a co jsem sel okolo, moc to na to stejne nevypadalo). Protoze mi Chico s Avim nabidli ride do Queenstownu, sel jsem s nima. Na Daleys hut jsme dorazili za cca 4h, cili 2h pod par (teren nebyl obtizny), ovsem tam dostali napad, ze to dojdem dneska, kdyz je to jen 4h cesty (byly cca 3 odpoledne). Jen jsme hodinu odpocivali a pak jsem musel zase slapat, kdyz jsem chtel usetrit na ceste do Queenstownu. Bylo to uz trochu namahavejsi, ale za dalsi 3h jsme byli v cili. Pak uz jen prestavka a pak divoka jizda po tech nezpevnenych cestach v jejich vanu. Dali jsme si v Queenstownu prosluly Fernburger (domaci burger s poradnym kusem masa a spoustou zeleniny za $10) a sli spat na parkoviste. Ja teda na prednich sedadlech a tedy nebylo to uplne ono, moc jsem se v noci nevyspal, ale kdyz uz to nic nestalo, tak co bych si stezoval. Chlap, co ma parkoviste v okoli na starosti, nam prisel vyhrozovat $45 pokutou az v 8 rano, takze jsme se vyspali (jinde by nam bouchali na van uz v 6, to je mi jasny), tak jsme vstali a jeli hledat backpacker. Bungi byl plny, ale v Black Sheep meli volno, tak jsme prespali tam.
No, to by byl zatim konec, pokud dopoledne zpracuju a uploadnu fotky, tak budou, jinak asi ne. Z Kinlochu bude blbe spojeni, vodafone tam signal nema, takze se mozna tak tyden neozvu, ale pokusim se ve volnem dni nejak dostat k netu a zase neco zverejnit. Tak se zatim mejte hezky.

From Westport to Queenstown

Tak tedy vyvoj posledniho tydne.
Ve Westportu jsme potkal jednu spolucestovatelku, Veru z nemec, a s tou jsem postupne dojel az do Wanaky.
Z Westportu jsme jeli nejdriv do Hokitiky, pres Pancake rocks v Panakaiki, ktere maji vrstvene slozeni, takze opravdu docela pripominaji hromady palacinek na sobe. Navic v sobe maji 'blowholes', kudyma pri nejvyssi prilivu strika do vzduchu morska voda, nanestesti jsme projizdeli az 2 hodiny po high tide, takze to jen tak trosku psoukalo, ale vic moc nic.
22.2.:V Hokitice jsme spali v Jade backpackers, coz je hostel v budove 'Jade factory', ktera zpracovava jadeit na ruzne ty ozdoby, hned vedle obchodu, ktery byl v prizemi, takze navstevnik se muze zajit podivat doo vedlejsich dilen, jak zrovna zpracovavaji jadeit. Spali jsme tam skoro sami (ja tedy na muzskem pokoji ano), Vera s nejakymi 4 izraelkami, ktere nas pak pronasledovaly jak stiny az do Queenstownu (tedy me aspon ano;-))
Druhy den rano jsme nakoupili nejaky pounamu (chudak moje penezenka...) a odpoledne se vydali do Franz Josef, kde je jeden ze 2 zdejsich ledovcu. Tam jsem narazil zase na Wandu, tak jsme pak vecer pokecali (a narazil jsem na dvojicku cechu (Petr s Vercou), tak konecne zase procvicena cestina). Samozrejme v Montrose backpackers i na ty 4 izraelky :-).
24.2.:Bylo konecne hezke (cti neprsive) pocasi, tak jsem se vydal k ledovci (Wanda si zaplatila guided walk po ledovci asi za $120, a Vera pro zmenu vylet vrtulnikem na ledovec asi za $350, jen ja jsem se rozhodl trochu po predchozich vydajich setrit:-)), ale bylo tam teda docela dost lidu. Pak jsem si udelal 6h zpatecni turu k Rockpoint view, bylo to docela do kopce a celkem narocnejsi teren, coz jsem po Heaphym vital. Cestou zase potkani te dvojicky, a na konci zase toho stareho amika, co jsem na nej narazil postupne v St. Arnaud,a autobuse do Franze Josefa. Ale vyhled stal za to. Bylo to mnohem bliz ledovci, nez dole od parkoviste, a dlouhym sklem jsem videl ty skupiny lidi na ledovci zretelneji, nez jen jako mravence ;-)
25.2.:Bylo prorokovano hezke pocasi, takze jsme se s Verou vydali na Copland track, co je asi 25km za Fox village, cca 20km, a konci v chate Welcome Flats (takze druhy den zase nutno jit nazpatek po stejne ceste), proslavene svymi 'hot pools'. Dali jsme to asi za tech 7 hodin, pac  Vera ma nejak zmasakrovane koleno, tak ji pochod nahoru a dolu po sutrech zpomaloval (mam nejaky stesti na lidi, co nemaji uplnou kondicku, nebo vsechny koncetiny uplne fit:-D). Hot pools staly za to, ale chata byla dost plna, je to tu popularni. Puvodne jsme uvazoval o pokracovani k Douglas Rock hut, asi 3h, ale prisli jsme na to moc pozde, tak jindy. Da se projit i do Mt. Cook village pres prusmyk, ale na to jeden potrebuje horolezeckou vybavu a dobre pocasi. Samozrejme i sandflies tu byly, potvory. Taky to byla prvni dvoupodlazni chata, co jsem videl.
26.2. navrat do Franze Josefa a 27.2. autobusem do Wanaky. Cesta byla docela dlouha, ale zastavovali jsme vsude mozne, vcetne lososi farmy, kde si muzete koupit ledacos z lososa, vcetne filetu, o dost levneji, nez v obchode, tak Vera koupila filet a vecer jsme si udelali opulentni vecu. Behem cesty okolo Lake Wanaka a Lake Hawea byly teda uplne uzasny scenerie, hned bych se tu zabydlel :-( Skoro si jeden rikal, ze by mohl pro toho farmare, co ma pozemky u jezera, hned pracovat i zadarmo, jen aby si uzil ten vyhled.
Ve Wanace jsem zustal 2 dny, Vera odjela dalsi den s Enriquem (dalsi manik z backpackeru) stopem, byli jsme vsichni v Puzzling world bludisti, ale zase tak mo me to neuchvatilo). Pak jsem shledl The Visitor ve znamem kine Paradiso (maji tam misto sedacek sofas, gauce a podobne, vcetne vw brouka). A na prvniho jsem ukecal 3 svedy z meho pokoje na ride do Queenstownu, kde jsem ted.
Chci si tu vyridit TRSE vizum pro praci v zemedelststvi, abych si vydelal v breznu nejake penize na ty 3 tydny na severnim ostrove, uz mi opravdu velmi dochazeji. A RID budu potrebovat jakbysmet.
No, fotky az priste, porad je nemam zpracovane. Tak se zatim mejte hezky, ted na vas doma myslim trochu vic, nez jindy...

Great Heaphy Walk (_track)

Vitame Vas, vazeni ctenari, u naseho dalsiho informacniho bulletinu 'Novinky z Karamey'!
Celkove dojmy jsou tedy rozporuplne, asi jako kdyz Klaus rikal 'Evropskou Unii ano, ALE...!' Na celem walku (rekl bych 'track', ale kdyz v 80% tracku je pomalu 2 metry siroka lesni 'pesina', po ktere by pomalu projelo normalni auto, o vozickari s terenni kriplkarou nemluve, tak se to proste za track moc oznacit neda) bylo par opravdu hezkych mist a pohledu, ale celkove me to rozhodne nedostalo. Jestli je tohle narocnejsi walk nez Abel Tasman, tak si uz vubec nejak nedovedu predstavit, jak vypada cesta tam, to je jako rovna asfaltka s eskalatorama ?!
Nu, snad radeji k deji. V Nelsonu jsem si v oblibenem Bridge st. backpackers dal 2 opulentni vecere z jeleniho steaku (no, v takovem omselem backpackeru, kde ziji mistni, potkate treba i chlapiky, co si kraji v kuchyni kusy jelena a radi vam lacino ukroji kus taky;-)), trosku si odpocinul, vypral atd...
15.2.:Vstavam jiz v 5:45 (ano, ctete DOBRE, i takove obeti zde podstupuji;-)), neb mi v 7 jede z Nelsonu shuttle do vychoziho bodu, Brown hut. Taham ssebou stan, pac v nekterych chatach uz nebylo misto, tak jsem rovnou sel do stanu. Prvni den cesty na Perry Saddle hut byl dost nudny, siroka cesta, jen dost do kopce, bylo to opravdu dlouhe. Nejak jsem nabyl dojmu, ze Aorere shelter je jen 2h cesty, takze jsem po 2.5h drtil uz kletby mezi zuby, pac jsem si tam chtel dat vetsi prestavku, pak potkam lidi z protismeru a ze je to pry jeste hodionu, tak jsem trochu vytrestil oci, a kdyz uz to byly 3, kouknu se do mapy, a tam na okraji poznamka '3.5 h' a vzapeti jsem byl u nej. Udelal jsem si aspon poradnejsi obed a zase zacal poznavat slasti sandflies. Chata byla celkem pekna, i spolecnost docela vesela, tak byla legrace.
16.2.:V noci prselo, tak jsem se nevyspal dle ocekavani a vyrazel jsem pozde, az ve 12:15, protoze jsem susil stan, cekal, az nebude moc prset a navic se melo pochodovat jen 3.5h. Na Gowlands Down hut jsem dosel za 2h, dal si kafe s Wandou, americankou, co predchozi den dorazila asi v 9, vyfotil si weka (o tech vice pozdeji) a za hodky byl na Saxon hut, kde jsem mel nocovat. Mezitim prestalo celkem prset, tak jsem postavil stredne mokry stan (tady jsem se prvne setkal s drevenymi podstavami pro stany, takze zadna mokra louka).
17.2.:Rano se vyjasnilo, a protoze jsem si predchozi den nejak nevyfotil ty caves, co mely byt u Gowlands Down, tak jsem si udelal vylet k chate a prolezl to tam vic (mezitim mi hezky schnul stan), poradne jsem si vyfoitil i ten 'mechovy' les. Na McKay jsem vyrazil pozde, ale zase to byla kratka cesta, takze no stress. Krajina byla zase docela pekna, vic do travy, nekde wetlands, libilo se mi to. Vecer jsem se dokonce vykoupal v rece, a bylo mi blaze. V chate bylo plno lidi, takze si Wanda se mnou vymenila misto v chate za muj stan, tak mi konecne nebyla zima (ale s linerem uz je to lepsi), byt nad ranem mi taky zacalo byt trosicku chladno, i kdyz jsem spal nahore. Samozrejme ji taky byla zima i v jejim vychvalovanym spacaku, tak ten muj neni az tak desny smejd, jak jsem si myslel :-) Planuje cestovat taky tim smerem, co ja, naa Greymouth a Hokitiku a nejaky track, tak uvidime, treba se dame dohromady aspon na Rees - Dart, ale ma nejakou slabou fyzicku, tak nevim. Zatim zadne podobne sprahnuti nejak nevyslo, tak ani ted do toho nevkladam nadeje :-(
18.2.:Vyrazim kvuli schnuti stanu zase az v 11h, aspon se ta hromada lidi uz vypakovala. Rozlouceni s Wandou (dela to tempem jedna chata denne, takze spala na Lewis), a hura dolu k plazi. Na Lewis hut za 3h, s delsi prestavkou, tam jsem prvne videl splachovaci zachod u chaty! Na Heaphy za dalsi 2h. Tam teda byly MRAKY sandflies a dukladne namazani repelentem se stalo nezbytnosti, rojily se jak pominuty. Byla tam krasna plaz a vubec krajina, ale s tema potvorma se to nedalo uzit. Najedl jsem se jak za 2, a zrejme i to pomohlo k finalnimu vykonu. Tady jsem potkal taky drze weka, jinde zrejme jsou v pohode a dlabou si svuj hmyz, a sem tam udobnou, co upadne tabornikum od stolu, ale tady jedna, zatimco jsem byl na prochazce, zautocila na moji musli a ryzi, a jen vcasny navrat zabranil nejhorsimu. Sem zrejme jezdi hodne taborniku jen tak na den, tak zrejme pekne zdrzly, potvory.
19.2.:Jelikoz sem bus jede ve 14h z Kohaihai shelter, musel jsem vyrazit brzo, uz v 9:05, byt stan byl pekne mokrej, a tak jsem aspon nabral poradnou rychlost, protoze to bylo vicemene po rovine. Za 65minut jsem dosel ke Katipo shelter, coz bylo de facto v pulce, a v Kohaihai jsem byl za 3h20, z toho jsem naodpocival cca 45 minut, a predhonil az na 2, co vyrazili nekdy v pul osme, uplne vsechny, ac nekteri vyrazeli i o 45 minut driv (par je 5 hodin). Signal tu ma v okoli bohuzel jen Telecom (ani v Karamee neni).
Celkove tedy spise zklamani, cekal jsem od 'Great Walk' rozhodne vice.
Dnes jedu shuttlem do Westportu a pak se zkusim dostat do Greymouthu.
UPDATE:Tak jsem tedy ve Westportu, shuttles si uctovali astronomickych 85$ za cestu k Brown hut a pak z Karamey do Westportu, tak jsem docela zklaman, protoze jsem se  nechal ukecat, ze nepojedu od Kohaihai shelter rovnou do Westportu, jak to meli v Budget fares, ale ze pojedu do Karamea a odtamtud me odvezou do Westportu. Takze jsme platil $15 shuttle do Karamey, ubytovani (uznavam, ze Rongo backp[ackers je fakt zajimavy hostel a rad jsem si za $27 konecne uzil normalni postel, to zase jo) a pak jsem stejne platil takovou sumu. To mi jeste jako dal slevu celejch 5$!!! za to, ze jsem jsem jako jel tim jinym busem do Karamey, to uz je fakt provokace. Aspon ze moji bagaz mi dopravili v poradku uz predchozi den, takze jeste jsem se ani neubytoval a uz tam byla, to zase maji plus. Ale priste s nima pojedu jen kdyz se predem dukladne informuju na cenu, protoze touhle me teda moc nepotesili...
Do Greymouthu se chystam az v nedeli, protoze to by snad mohl byt dost vysoky priliv v dobe, kdy zastavi autobus v Punakaikai, kde jsou zname 'pancake rocks', kde za prilivu strika voda ruznymi otvory a zarabi tak spektakularni podivanou. A pak uvidime...
Prebukoval jsem si taky dnes letenku, tak teoreticky dorazim do Vidne 22.4. vecer, bohuzel v pulce dubna bylo plno, tak az tak pozde...

Traverse - Sabine Circuit

Tak zdravím zpět ze St. Arnaud, po mém 7denním výletu po Nelson Lakes NP. Momentálně strašně leje, tak můžu být rád, že jsem to včera došel za hezkého počasí, protože od noci pořád jen prší, někdy dokonce opravdu brutálně, jako třeba teď. Takže ti, co se na track vydají po mě, asi nebudou moc nadšení, protože teď tedy ty malé bahnité tůňky budou velké bahnité tůňky a překročit je bude dosti nesnadné ;-)
Co jsem tedy poslední týden dělal - Šel jsem Traverse Sabine track, 4-7 dní, 80km, s roztomilým převýšením 1800m.

5.2.:Příjezd z Nelsonu do St. Arnaud via Nelson lake shuttles, společně s jedním chlapem, co jsem se s ním pak potkal na Upper Traverse hut. Měl jsem nakoupeno, takže jsem jen odložil zbytečné věci do úschovy v DOC centru, napsal informační lístek, kam jak půjdu a vyrazil k první chatě, Lakehead hut (630m). Šlo se podél jezera (hned před vůbec první fotkou pláže se mi podařilo upustit foťák, ale jako obvykle ty šutříky přežil, jen pak s ním bylo zajímavé extempore později), byl to úplný 'walk', takže jsem tam byl za 2.5 hoďky , ale protože jsem dorazil do chaty až někdy k sedmé, nemohl jsem pokračovat k další chatě (při ranním startu by to nebyl problém, terén nebyl náročný). Tam jsem poprvé na NZ potkal proslulé 'sandflies', malé nechutné potvory, co sajou krev ( stejně jako u komárů pijou krev jen ženský!). Nejdřív jsem si říkal, že je to lepší než komáři, protože je člověk víc cítí na kůži, takže je může dřív zabít a píchnutí nevypadala, že by pak nějak víc svědila, nebo byla vidět. Jak jsem se jen mýlil! Po týdnu pochodu mě jich poštípalo už docela dost (repelentem jsem se skoro nemazal, protože tolik jich nebylo a v horku je to pak v kombinaci s opalovacím krémem nepříjemné na kůži) a teprve teď se ukázalo, že ty jejich píchnutí vylejzají a svědí později, a nejenom já se pořád někde škrábu, ostatní v hostelu mají stejnou zkušenost. Někdy se člověk u vody nemohl ani zastavit na delší dobu, protože ho mrchy hned začaly obletovat.

6.2.:Vyrazil jsem v 10:20, a hned jsem nějak minul jednu značku a pokračoval tedy v přibližném směru říčním údolím, ale pak jsem radši překročil na pravé straně řeku a napojil se na paralelní track, co vedl z Coldwater hut, která byla na druhé straně jezera, a který se pak po pár kilometrech s tím mým původním sbíhal. Do té doby to bylo celkem placaté a easy cesta, pak začal kopcovitý les, ovšem John Taite hut (810m) byla blízko. Tam jsem si dal hodinu na oběd a ve 4 vyrazil na další chatu, potřeboval jsem ušetřit jeden den, neb mě turisté v lese nalákali na Blue lake hut, že je moc pěkná. Asi půl hoďky od chaty jsou Traverse Falls, které jsem si slezl ofotit (bez batohu tedy) a když jsem ušel asi půl hodiny, zjistil jsem, že jsem tam nechal brejle. Tak jsem si pro ně bez batohu zaběhl, ale ve výsledku z toho byla 40min cesta tam a zpět a dalších 20minut vysíleného odpočívání. Pak to bylo pořád jen nahoru, u Upper Traverse hut (1320m) docházely trochu síly. Tam jsem narazil na spolujezdce z shuttlu (Baze) a Andrewa s Laurencem (oba na fotce). Byla s nimi fakt legrace a nebyly sandflies, protože tak vysoko jsou líný letět, sralbotky :-) Došli ještě i 2 Francouzi, co jsem s nima taky šel větší část cesty. Baz pak nechal v chatě asi kilo pytlíku mixovaných oříšků/ plodů/ semen atd, co jedl během cesty, ale žena, či kdo, mu toho naložil tunu. Tak jsem si jeden pytlík vzal a musím přiznat, že je to fakt dobrý nápad, na další trek si to taky pořídím.

7.2.:Všichni vstali děsně brzo a už okolo 9 byli pryč. Já tedy 10:10 a nastává horská etapa, Traverse Saddle je ve výšce 1787m a těch 450 metrů bylo sakra do kopce, ale zase celkem bezpečná cesta. Pak se šlo ze sedla dolů k West Sabine hut (670m) a to tedy byla cesta, v druhé čtvrtině se jde snad 100m dolů suťovým polem, co je v zimě avalanche path a taky veselý zážitek. Předhonil jsem aspoň na cestě oba francouze, ale únava byla značná a nejen já, ale i Andrew nešel už na Blue Lake hut, protože si potřeboval odpočinout. Sandflies znovu útočí a pokouší se nás dodělat... 8.2.:Vyrazil jsem v 10:30, chtěl jsem to pojmout trochu jako odpočinkový den. Francouzi to vzdali a šli na Sabině hut, Andrew to vzal jen jako denní výlet, takže šel nalehko, já chtěl přespat, takže natěžko. Chata někde ve výši ~1100 metrů, takže zase pěkně do kopce údolím podél řeky. Sluníčko jako většinu dnů pěkně pálilo, tak jsem se docela znavil. Na cestě bylo dost popadaných stromů, díky čemuž jsem v jednom místě při prolejzání zachytil karimatkou o větev a jak jsem zabral, utrhnul jsem jeden spodní popruh :-( Nakonec jsem dorazil k chatě, odložil batoh a vydal se nahoru k Lake Constance. Moc pěkné, dokonce došlo i na koupel, ale voda byla fakt studená a ještě ty kameny pěkně klouzaly, tak jsem si nezaplaval (stejně by se mi už 10 metrů od břehu kousla pumpa:-)) Chtěl jsem si pak vyfotit nějakou sunset fotku z Moss pass, které bylo směrem na západ, (cca 1760m), ale už cesta nahoru jen s foťákem klouzala a byla až nebezpečná (i když uznávám, jít pomaleji, bylo by to snazší, za 45minut jsem byl skoro nahoře), že jsem se cca 100m pod sedlem v 20h obrátil, protože představa slézání za tmy mi trochu naháněla husí kůži, byť potom bylo dostatečně šero ještě po 21:15, tak to možná s čelovkou šlo, ale proč zbytečně riskovat, určitě udělám nějaké hezké fotky jinde. V noci jsem chatu zase neměl pro sebe, byl tam nějaký Wellingtoňák. 9.2.:Vyrazil jsem už v 9:45 a dolů se šlo nějak snadno, za 2 hodky na West Sabine, taky bylo pod mrakem, takže odpočinek hoďka na chatě, na Sabine hut (455m) v 15:55, skoro jsem to ušel místo párů 4.5 hod za 2.5h, ale posledních "30 mins" od mostku mi trvalo hodně rychlým tempem 25 minut, tak nechápu, jak to někdo může ujít průměrným tempem za 30 (časově údaje většinou docela dobře odpovídají průměrnému tempu, když je cesta do kopce, nebo obtížná, jakmile je to pořádná cesta, nebo rovina/z kopce, dokážu čas dost zkrátit a tahle část byla obyčejná cesta). Zaplaval jsem si aspoň v jezeře Rotoroa, ale byly tam takové nechutné chaluhy a nejen ty! Andrew šel večer pro vodu do jezera (abychom měli co převařit, protože na chatě došla) a začal mu ruku žužlat úhoř! Tedy je tam cedule se zákazem jejich lovu, ale když byl v Knize návštěvníků zápis, že někoho kousl úhoř, ať si dáme pozor, brali jsme to jako legraci a ona to byla pravda. To můžu být ještě docela rád, že mě nekouslo nic. Taky jsme zjistili, proč je okolo chaty tolik vos, nejvíc u oken (obecně DOC nechává tuhle oblast přírodě, aspoň co se regulace některých druhu týče, takže je tu opravdu hodně vos, třeba u Lakehead hut i na záchodech;-)) - vosy chytaj sandflies! Podle zraku po nich jdou, protože lezou po oknech a moskytiérách, takže občas marně útočí na sandfly rozpláclou zevnitř na okně ;-) Navařili jsme tedy nějakou vodu, protože jsme chtěli (tedy aspoň já a Lawrence) jít nahoru na Angelus hut, protože je tam prý nejhezčí výhled při cestě dolů po hřebenu.

10.2.:V noci začíná pršet a prší i dopoledne, přestává až někdy v 11, kdy tedy vyrážím jako poslední i já. Oba jsme vzdali jít nahoru, protože jít v dešti a hlavně v mlze nahoru 6hodin prudce do kopce okolo Mt. Cedric se nám nezdálo moc bezpečně. Ve 2 už se vyjasnilo, ale pozdě bycha honit. Nějak jsem se málo nasnídal, takže jsem první 2 hodiny byl úplně chcíplej, taky se šlo pořád do kopce lesem, pak jsem se nějak rozešel, takže jsem na Speargrass hut (1060m) dorazil už celkem v pohodě. Okolo 6 dorazilo dalších 7 lidí, takže nás v chatě s 12 lůžky bylo 10, což byla zatím nejnarvanější chata. Udělal jsem hromadu jídla, byť už jsem šetřil alivem, začínalo mi docházet (zase když mám ve zvyku dělat si ráno a večer litr čaje, navíc kromě jídla, tak to tak překvapivé nebylo), a pořádně si napral nácka, co se zřejmě další den také příznivě projevilo na výkonu.

11.2.:Vyrážím po teplé a pořádně kaši k snídani v 9:30 a díky terénu a cestě jedu jak drak, takže i s 15minutovým pokecem s 2 Belgičany po cestě jsem na parkovišti už za 1h35minut, zatímco par čas je 3h ;-) Lawrence nakonec šel ráno ze Speargrass hut nahoru na Angelus hut, že tam přespí a další den půjde dolů hřebenem. No, taky jsem o tom uvažoval, čas byl 3h, což bych nejspíš v pohodě dal, ale pak po hřebenu je to tak 5h a mě už došly všechny snacky pro dobíjení energie po cestě, tak jsem to s lítosti zavrhl (byť by nebyl problém dojít přes Angelus hut po hřebenu na parkoviště za jeden den) a šel původní trasu. Pak už jsem se jen odepsal v DOCu, prodloužil Lawrencovi údaj o návratu (ovšem v noci začalo zuřivě pršet a pršelo dnes skoro celý den a někdy i opravdu hodně lilo, tak doufám, že se dostal v pořádku dolů, bylo tam prý na chatě 25 lidí, mraky visely skoro u země, a cesta po hřebeni není moc v mlze bezpečná) a nakoupil konečně něco jiného k jídlu, než rýži a nudle :-) Zítra ráno se vracím shuttlem do Nelsonu a pak zřejmě busem do Mt. Aspiring NP na další trek, ale ještě se uvidí.

Ano, teď ještě ta komická scénka s foťákem: když jsem fotil v průběhu cesty jednoho neposedného ptáka, přišlo mi, že foťák fotí nějak pomalu. A taky že ano, i při 1/1000 jsem z něj víc jak 3 snímky za sekundu nedostal, takže to dělalo jen takové líné klik....klak. Začal jsem si už říkat, že se nějak poškodila závěrka, když mi upadl, nebo třeba mu jako použitému foťáku závěrka už dosluhuje, taky nevydrží věčně, že... Ovšem černožlutí už vědí - ano, nějak jsem si asi ještě v Tongariru nastavil ve foťáku Exp. Delay Mode ON, takže se při stisku spouště hezky počkalo, aby snímek nebyl roztřesený, že... No, jakmile jsem totok vypnul a nastavil kontinuální shoot, zase se ozval ten milý zvuk kulometů... Musím si to ovládání prostě víc nastudovat :-) 

To by snad asi pro dnes bylo vše, už to taky píšu pomalu hodinu ;-) 

Přidal jsem doprava odkaz na fotky na flickru, tak pokud si je budete prohlížet pravidelně, už z blogu zjistíte, jestli něco nového nepřibylo..

Good news for everyone....!?

Tak se ozyvam z Nelsonu (i-centra), kam jsem dnes dorazil. V Pictonu se mi po prvni hodine uz nezdaarilo napojit na net, tak jsem nenapsal, jak se vsechno vyvinulo.
Ve Wellingtonu jsem zustal az do pondelka, protoze v patek sice byl preklad hotov, ale nejak jsem si zapomnel vizt fotku na imigracni a pak uz nebylo dost casu na vraceni se. O vikendu jsem se podival do Te Papa, asi nejvyznamnejsiho NZ muzea, se spoustou interaktivnich expozic o historii, puvodu a vsech vecech okolo NZ. Maji ho opravdu moc pekne, a nejen deti se tam mohou vyradit (takze strnule formaldehydizovane expozice z Narodniho muzea tam moc nehledejte). Pak Namorni muzeum a jeho veci okolo imigrace, vody  a podobne, vcetne expozice o nejvetsi namorni katastrofe na NZ, tragedie trajektu Wahine (pri nejvetsi bouri do te doby narazil trajekt na skaly v prulivu u mesta a po opusteni lodi zemrelo diky vlnam a bouri 51 lidi, jejichz cluny a pramy se prevratily, nebo potopily, ale vezmeme-li do uvahy, ze na lodi bylo 743 lidi celkem, jeste to dopadlo dobre, taky diky hrdinskemu usili zachranaru a rybaru na mori). Prohledl jsem si taky vystavku stroju dle rysu Leonarda da Vinci, docela zajimava, ale ceka jsem trosku vice.
V pondeli jsem konecne naklusal na imigracni, zase se potkal se znamym, urednice po letmem zkouknuti prohlasila, ze je to asi v poradku a zeptala se, jestli to chci vyridit na pockani. Tak jsem souhlasil a za 1.5h (zpestrene pokecem s 2 Cechy, zadajicimi o nejaky 'pracovnik v zemedelstvi' permit) uz jsem sedel pred 'nekompromisni' schvalovaci urednici. Na tu zrejme udelal mily dojem fakt, ze vzdycky, kdyz po me chtela nejaky dokument, mel jsem ho peclive pripraveny, takze za cvrt hodinky mi po zaplaceni $130 nalepila do pasu Visitors Permit platny do 2.6.2009, takze zrejme nepriletim v breznu, ale pozdeji, nejspis zacatkem dubna, pokud mi do te doby vydrzi penize (ostatne prinejhorsim se zaridim jako ta nemka, se kterou jsem si zahral ve Wellingtonu na ulici 2 partie v 3minutovem sachu, ktera shanela 2400$ na navstevu sve nemocne matky v JAR) :-)
V pondeli vecer jsem odjel do Pictonu trajektem, a dnes tedy do Nelsonu. Chtel jsem udelat okruzni track v Lake Nelson National Park, kvuli cemuz jsem si zakoupil Backcountry Hut Pass na 6mesicu (pouhych $60, zrovna zavedli zlevneny pulrocni pas, takze uspora $30), abych se nemusel tahat se stanem, ale zda se, ze doprava bude problem, zrusili vsechny autobusy, napsane v Lonely Planet, ktere tam mely stavet, takze jeste uvidime, muzu se tam dostat, pokud pujdu z nejblizsiho rozcesti asi 20km pesky, nebo si najmu shuttle bus, tak uvidim.
No, to bude asi pro dnesek vse, uvidime, jak se to v nejblizsich dnech vyvine. Kia Ora!

Welington escapades

Tak uz 2. den ve Wellingtonu, zitra snad zmizim na jih, pokud stihnu konecne poresit to prodlouzeni viza. Jak je totiz uz nejak zvykem, zase se to zasmodrchalo. Poslal jsem jim faxem ten bankovni vypis, co meli prelozit, jeste pred odjezdem do Tongarira. Prijali ho a ze se mi ozvou. Neozvali a dnes vyslo najevo, ze ten papir nekde ztratili. Donesl jsem ho tam tedy znova osobne, a zrejme diky dostatecne velkemu pocity viny, vzbuzenem ve slecne, ktera se mnou komunikovala pres telefon, se ji podarilo zaridit, aby byl hotovy uz zitra ve 2, tak to snad nejak stihnu, byt urad ma do 3. Takze doufejme zitra k veceru pojedu ferry do Pictonu a zapocne se jizni Anabasis.
Jinak tedy nevim, co maji lide na Wellingtonu, protoze me se nijak zvlast nelibi, pripadne mi to tu stejne nic moc, jako v Aucklandu. Jinak cesta vlakem sem byla docela hezka a trochu me rozesmutnila, protoze ackoliv to nebylo zadne 'pendolino', bylo videt, jak si nem zakladaji. Jidelni listek z typicky kiwi jidel, zakusku atd vytvorili nejaci 2 tuzemsti popularni kuchari a celym se jim prolinala ta narodni hrdost, kterou my asi nikdy takhle projevovat nebudeme, protoze jsme na to moc pohodlni, takze stejne budeme v Pendolinu servirovat predrazena nic moc jidla, hlavne ze listek bude stat 500..
Ach jo.
Zitra se aspon podivam do Te Papa, toho jejich proslaveneho muzea, nez mi to pojede, ferry jezdi 2, jedna o 20$ levnejsi, ale jeden tam o 2 hodiny dele, tak se jeste rozmyslim.