Tak se mi behem vikendu zadarilo dostat zase do Aucklandu. V sobotu jsem dojel z Ahipary postupne do Kaitaie,Okaihau,Ohaewai a nakonec do Whangarei. To uz byl skoro vecer, auta jezdila, ale nikdo me jako obvykle nechtel vzit. Rozhodl jsem se tedy nekde vybalit stan(sice me particka mladych maoru, co mi zastavili, aby se ukazalo, ze jedou jen nekam za roh, po delsim pokecu rekla, abych kdyztak sel do tamhletoho domu, kdybych nemel kde prespat, ale nejak zatim nemam k lidem az takovou duveru) a protoze na obzoru se rysovaly pole, vyrazil jsem smerem k nim. Kdyz jsem dorazil k nejblizsimu domu, uz ze dveri vystoupil postarsi chlapik a kdyz jsem mu prednesl zdvorilou zadost o umisteni sveho stanu na jeho pozemky, rad souhlasil, rka, zee dost lidi by se s touto zadosti neobtezovalo, tak na to nezbylo nez rici, ze by se o dovoleni zadat melo. Pak jsme zabredli do dalsiho rozhovoru a ukazalo se, ze zitra jede do Aucklandu a jestli bych chtel, ze by me i vzal. Tak jsem rikal, ze ano, ale ze uvidime rano jak bude a tak. Pak jsem tedy jen za jeho zivym plotem na poli postavil stan (hrozne hezky to tam vonelo, jestli to byl ten jitrocel, nevim) a vytuhnul. Nad ranem zacalo prset a k tomu svitani, takze kdyz se pred osmou ozvalo necekane zpoza plotu "Good morning", byl jsme uz vzhuru. Znovu jsme zahajili konverzaci, a ze jestli tedy chci jet (kdyz predpoved slibovala prset cely den, nemelo moc cenu cekat az bude vic sucho na sbaleni stanu), a domluvili jsme se n a9:30 u hlavni cesty. Tak jsem tedy pred devatou sbalil lehce mokry sta a premistil se k vyjezdu z okolnich pozemku na hlavni cestu, kde jsem predtim stopoval. Pul desate uplynulo a kde nikdo, tu nikdo. Kdyz uz bylo 10, tak jsem si rekl, ze jsem zase jednou nemel stesti a ze ma nejspis nejaky druhy vyjezd (vedla tam nekam dozadu cesta s sipkou 'for trucks') a kdyz me nezbadal u farmy, jel beze me. Tak jsem zase zacal stopovat, ale asi po 10 minutach najednou ze silnice troubne a zaboci auto a v nem on. Omlouval se, ze se zdrzel, ze obcas proste cloveku do planu neco vleze a tak. Po kratke zastavce u nej doma jsme chute ruce vyrazili smer Auckland. Cestou jsme jako obvykle popovidali, z Keitha se vyklubal farmar na skoro odpocinku (ted ma mnohem mensi farmu), muz viry (byl prave na nedelni msi a po ni mu jeho pritel vylozil uzasnou novinu, jak se chce nejaky drogovy dealer v okoli obratit na viru, aby premohl zavislost na drogach, a kvuli tomu ze se pry zdrzel) a cesta docela ubihala, ale pak uz jsem zacal byt hrozne ospaly, ale tak akorat jsme dorazili do Huntsville, kde se konala dulezita zastavka - Car Show. Keith totiz jel na letiste pro zenu, ale predtim se hodlal zastavit u Aucklandu na tehle show. Neboril jsem partu a vyrazil jsem s nim. Za cca 2 hodiny jsme obesli stovky aut a veru bylo na co koukat. Udelal tim padem tunu fotek, zejmena meho oblibence Forda Mustanga, kterych tam bylo tedy prehrsel ruznych modelu, vcetne jednoho z roku 2005. A roztodivnych vozidel jakbysmet, ostatne to uvidite sami (treba to auto z 60. let, co ma misto puvodniho motoru nejaky Lotus o vykonu 360 koni, to ma asi nejvetsi problem se rozjet tak, aby se motor neutrhnul a neletel napred;-)), na prodej tam take bylo ledacos, vcetne jednoho moc pekneho muscle car, ktere bych si za tech 10000 snad i koupil :-)
Pak uz me Keith jen zavezl na letiste k mezinarodnimu terminu (bloudili jsme jen kratce) a ja se Airbusem dopravil do sveho oblibene Fat Camela, tentokrat bydlim ve 4. patre a kuchynka vypada....No jeste hur, nez posledne:-)
Dnes se tedy chystam obtelefonovat to prodlouzeni viza a popremyslet o dalsi ceste. Sice jeden argentinec z kempu rikal, ze bude v unoru cestovat po jiznim ostrove, takze bychom mohli spolu, ale nevim, jak moc se na to clovek muze spolehat, pac v realu to obvykle spis nevyjde, nez vyjde (proto jsem byl tak prijemne prekvapen, ze jsem se dostal doopravdy do Auckladu, jak bylo navrzeno;-)). Takze behem browseni po strankach sjedu i ty ruzne busy, protoze to by byla dost schudna cesta, jak se dopravit mezi kempy a narodnimi parky. Stopovani moc nevidim, protoze na severu se da sice provozovat, ale kdyz mam poradny batoh, zastavi mi mnohem mene lidi a takhle by mi cesty zabraly hodne casu, kdybych na ujeti 400km potreboval 2-3 dny. Prijde mi, ze clovek by se tu snaz nekam dostal, kdyby si vzdycky s tema kiwakama predtim popovidal, protoze mi prijdou fakt dost ochotny, ale takhle na silnici jsem pro ne prilis anonymni, a vetsinou by me vzali nejvic mistni z okoli, jenze ty obvykle jedou jen nekam za roh (jak mi tolik z nich v Kaitaie ukazovalo za volantem, nekteri dokonce omluvne rozkladali ruce, protoze meli auto plne lidi).
Toz to byly udalosti poslednich dni. Stay tuned!
