pátek 2. ledna 2009

North by Northwest

Tak zitra vyrazim v 8:30 smer Paihei - Kaitaia - Ahipara naucit se surfovat. Uvidime, jestli si zvolim 7, nebo 10denni kurz, podle toho, jak se mi tam bude libit. Nakoupil jsem dnes zase nejake kramy, kterymi nahrazuji jine soucasne kramy (objemnejsi a tezsi), ktere dam do uschovy Ive, nez se zase dostanu do Aucklandu na zpatecni ceste (bohuzel se s mym celym vybavenim se opravdu neda moc chodit ani po normalni ceste, natoz nekde v divocine, takze pulka meho osaceni, pulkilovy slovnik atp. zustanou tady). Snad se pak z Ahipary nejak dostopuju do Cape Reinga a nazpatek. Pry to stoji za to.
Jsem pokazde z toho cestovani do neznama nejak na nervy, uz aby se to poddalo, jinak budu setrvale trpet nechutenstvim a nespavosti;-)
Takze od zitrka nevim, jak moc budu na netu, ale predpokladam ze proud tam mit budou, takze aspon na mobilu budu.

čtvrtek 1. ledna 2009

The Beach

Tak oslava noveho roku probehla prvne ponekud netradicne na Takapuna beach v Northcote, a jak s Ivou skoro vzdycky, o nevsedni prihody nebyla nouze. Nakoupili jsme s Ivou hromadu musli, kerosin do varice (zase 'svarecka':-)) a vydali se smerem k pristavnimu mostu, ktery spojuje Auckland s Northcote.
Protoze v z Lonely Planey 'vyplyvalo', ze lze most prejit pesky (zrejme nekdo prelozil 'drive/ride' uplne blbe), sli jsme pesky, nacez se u mostu ukazalo, ze je to za normalnich okolnosti neproveditelne (zadny pruh po pesi a lavka pod moste se k tomu nepouziva), ale vidouce, ze leva vozovka je cela uzavrena kvuli zaplatovani vozovky, vydali jsme se po ni, protoze tam prejeti nehrozilo. Kdyz jsme dosli skoro do poloviny mostu, zacal na nas mavat z prostredni vozovky motorizovany policista s tim, ze je to kvuli praci uzavreno a ze se tudy nesmi. Ptal se nas, jestli jsme turiste a pak nam rekl, ze nas sveze to policejni auto, co stalo hned za nim. A tak se i stalo, policiste nas v pohode odvezli az do Takapuny, a plaz byla jen 20 metru daleko. To samozrejme nebyl posledni vesely zazitek, to se nemusite bat.
S uderem cca 22:30 jsem se pustil do vareni nebohych musli zaziva. Nasel jsem si nejaky relativne jednoduchy recept na skeble na vine, s cesnekem a petrzelkou. Zapocali jsme i s konzumaci vina, takze jsme byli s pribyvajicim vecerem stale veseljsi, jak se to ostatne na Novy rok i ma:-D
Trochu jsem precenil to mnozstvi, co muzeme snist, takze nam nejake musle i zbyly, procez ty neuvarene odnesla Iva nekam do vody, ale obavam se, ze to bude jak s tim vanocnim kaprem, co se chudak vypousti do Vltavy, taky ty uvarene asi o moc dlouho nepreziji. Recept byl rozhodne dobry.
Pak uz zacalo byt docela pozde, snad 2 rano a zacalo se mi chtit docela spat, ale Iva me nakonec uspesne vystouchala k akci, ze si sezeneme taxik. Jen jsme dosli na silnici, uz nam po ledabylem Ivcine mavnuti a la 'tady nekde si chytime taxik' jeden stavi. Vzapeti se z ridice vyklubal Iranec, co nam zacal licit anabazi s jeho kiwi zenami, protoze si postupne vzal 2 a obe ho nezakryte podvadely, tak se s nimi rozvedl. Ted ma nejakou treti zenu z Iranu, ale budu si muset u Ivy zjistit podrobnosti, protoze ve svem znavenem stavu a jeho anglictinou jsem tak uplne nepochytil, jestli uz se vzali, nebo jestli se teprve vezmou v Iranu, trochu to znelo jak nejaky dohodnuty snatek, ci co, nebyl jsem z toho moc moudry. A pamk z Fort St. uz jen domu a pad do bezvedomi.
Ted zrovna zkoumam, jak budu pokracovat, na inzerat se zatim nikdo neozval, tak premyslim o tom surfarskem kursu, a pak nejaky stop na sever, Cape reinga. Prechod pres Mt. Tongariro asi pada, protoze tam maji snih a vyzaduji se macky, cepiny a spol, v kteremz ohledu nemam zadne zkusenosti a nerad bych prispel do nejake nemile statistiky.

úterý 30. prosince 2008

Big Problems in Small Auckland

Tak se zda, ze pripadna spolucestovatelka se asi konat nebude. Uz se stacila vratit do Aucklandu a koupit nejaky srot, ktery musela vzapeti nechat opravit a tim se zcela financne vycerpala, takze hodla aspon 4 tydny pracovat, aby mela na cestovani.
Takze docela depka, pac jsem si kvuli ni upravil program a ted tohle. Touhle dobou uz jsem mohl umet surfovat, byt Aotea byl taky vic nez hezky program, to je fakt. Zitra se s ni srazim, ale moc to nevidim, tak moc ji financne zase zadotovat nemuzu...
No, dam si inzerat na ruzny backpackersky noticeboardy a uvidime, asi skoncim u stopovani...
Ach jo... Jestli to ma byt takhle i na Novy rok, to se v nem mam na co tesit...

pondělí 29. prosince 2008

Aotea Aotea Aotea!

Takze konecne prispevek o mem 8dennim pobytu na Velkem barierovem ostrove....
Celkove zkusenosti:Neni tam proud, neni tam mobilni signal (na nekterych vrcholcich je), natoz internet. Teda v Clarisu wifi u general store je, ale to jsem zjistil az predposledni den, tak nevim, jak to tam doopravdy chodi (snad by me tam pustili k zasuvce, jinak bych si s vybitou baterkou moc nezasurfoval). Asi nejlepsi je jet tam v utery via Sealink (zpatecni $120), protoze to ferry stavi v Port Fitzroy(pry predtim i ve Whangaparapara) a pokud si zamluvite misto v kempu Akapoua Bay (The Green kemp u Whangaparapara a Whangapoua kemp na vychodnim pobrezi jsou docela blizko treku take), budete mit ty nejzajimavejsi treky MNOHEM bliz, nez ja v Medlands kempu;-) DOC tam provozuje hned 6 kempu, z toho 4 na vychodnim pobrezi, kde je jen jediny trek. Priroda, jak jinak, je krasna, o plazich nemluve, ale na vychode bylo hodne vetrno, i kdyz obvykle slunecno. Pocasi se meni i nekolikrat denne, ne uplne kriticky, ale neustale noseni goretexove bundy se celkem vyplatilo, protoze kratke, intenzivnejsi prehanky byly skoro kazdy den a dik vetru zacne byt bez slunicka rychle zima.
19.12.:Na ferry docela slusne vlny,ale morskou nemoc jsem jako vetsina ostatnich uspesne zaspal. Dik Trishinu polorozpadlemu 4WD jsem nemusel jit asi 10km s myma pekelne tezkyma batohama(vsechny ty kramy,jidlo,voda..) do kempu, ale zase me to stalo $20. V kempu uplne prazdno, az pozdeji k veceru prijel Wayne a jeho zena v karavanu, ktery mel levy predni roh jak otevrenou konzervu, protoze to jeho zena po ceste nafutrovala do nejake obrovske previsle vetve. Spal jsem tam uplne sam, protoze to jen zakryli plachtou a odjeli spat k detem. Jen k ranu zacaly hrozne kejhat kachny a nejaky rodenti se mi zacali hemzit u stanu. Prvne jsem vyzkousel svuj novej varic a funguje dobre. Az moc! Jak je palivova lahev plna paliva, tak mam problem zmensit plamen, aby varic nebyl spis svarecka.
20.12.:Vylet k Hot Springs a navsteva Clarisu. Prvne me nekdo vzal autem, ale vsichni jezdej do, nebo z Clarisu, takze jsem se nachodil stejne (to ostatne skoro kazdy den). Vsichni tam jezdi auty a kdyz 'jde' nekam Wayne, jede na 4kolce :-D. Hot Springs me nejak moc nezaujalo, ale voda tam opravdu tepla je. Btw, ochranu prirody tam berou fakt vazne, na trecich jsou po ceste i prenosna WC, i kdyz obvykle jen na tech nejnavstevovanejsich.
21.12.:Vylet na Te Ahumata. Jelikoz to melo byt dal, tak jsem cilene stopoval, takze jsem se dostal az na crossroads za Clarisem, odkud vede Whangaparapara Rd, na ktere je nejdriv odbocka k Hot Springs a pak k Te Ahumata. Porost cestou nahoru docela zajimavy, trosku to vyskou pripominalo kosodrevinu. Na nizsim vrcholu konecne prvne na ostrove mobilni signal:-) Tak jsem si tam pul hodky v tom vichru posedel, pomobiloval a pak pokracoval nahoru. Rozhled nahore pak docela pekny, ale ne zase az tak, aby me to zaujalo vic. V noci hrozne rvalo more, nejak jsem nemohl porad zabrat.
22.12.:Day-off.Prijeli dalsi lidi,nejake anglicke rodiny (v kempu byl na Stedry den snad kazdy anglican;-)) a 4 nezletilky z Aucklandu(vitana posila rodicu s detma, pac si s nima pak hraly). Varic uz vari rozumne. Cely den bylo porad vetrno a pod mrakem (holky usporadaly vodni bitvu, tak jsem si rikal, jak to muzou v ty zime v mokrych satech tak dlouho vydrzet;-))
23.12.
:V noci byl sileny vichr (stan se marne pokousel emigrovat do Ciny, ale nastesti v jeho cenove kategorii neni letani v zakladni vybave), takze jsem se nevyspal a prestehoval dopoledne stan za Waynuv karavan, aby na me tolik nefucelo. Pres den trochu prselo. Byl jsem jen na nakupu v Clarisu, vzal me John tam i zpatky, a rikal, ze pro bourlive pocasi ten den zrusili ferry.
24.12.:Nocni vyvrcholeni - rozpoutala se uplna tropicka boure, vitr mi lomcoval se stanem snad jeste vic, nez predchozi noc a k tomu strasne lilo (muzete si to nasimulovat i doma deti:jeden clovek vsi silou lomcuje se stanem a snazi se ho odtrhnout od zeme a druhy kropi stan silnym proudem vody). K ranu nastesti prestalo prset i ficet, takze jsem konecne uspesne upadl do komatu. Dopoledne uz jen poprchavalo, tak jsem se vypravil spravit si naladu smskama na Te Ahumata, tentokrat jsem se tam dostal uz za rekordni ani ne 2 hodiny odd crossroads. Ovsem cesta byla vypecenejsi nez posledne, protoze prselo jak jinak i tam. Na nekterych fotkach to bude hezky videt. Aspon jsem z ni sel jinou cestou dolu, pres Blind Bay. Kdyz jsem si kuchtil vecu (2 baliky nudli), pripochodovaly tam 2 mirne ovinene anglicanky s mytim nadobi, a jelikoz jsem jim neprozretelne prozradil, ze my slavime uz 24., tak hned chtely vedet, co ze si jako delam za stedrovecerni jidlo, a pak ze netusily, ze si v Cechach varime 'stedrovecerni nudle'. No, mezitim tam prisli dalsi lidi, takze si ze me vsichni delali sprtouchlata, ze to mame zajimavy vanocni jidlo a tak :-) Nejaka deprese z traveni Stedreho dne bez rodiny opravdu nehrozila :-D
25.12.
:Krasne pocasi, slunicko svitilo, byl jsem konecne v mori, ale bylo jeste studenejsi, nez ty sprchy tam a jeste k tomu ne moc vhodne plaze na plavani.Ale aspon jsem se chvili opaloval (ten jejich 30kovej opalovaci krem tomu docela uspesne brani). Bylo to mile odskodneni za ty predchozi noce. Zavolal jsem si do Cech mym nejblizsim, ktery v moje rano zrovna Stedry den slavili, takze taky milo. Vecer stal za to, udelala se takova mala spolecna oslava, kazdy prinesl nejake to jidlo a piti (udelal jsem ze svych chudych zasob kureci chili s ryzi a zdarila se mi aspon mala pomsta na Suzie, kdyz jsem ji rekl, ze tohle je 2. nejoblibenejsi vanocni jidlo v cechach a kdyz na me prece jen trochu nevericne koukala, dodal jsem "Po vanocnich nudlich, samozrejme.." ;-)) Vsichni se dobre bavili, byly i ty jejich anglicke vanocni 'crackery' (ne, to neni jidlo;-)), takze nalada vyborna.
26.12.:Vylet na Hirakimatu(Mt. Hobson). Objednal jsem si odvoz k Windy Canyonu ($25), abych konecne dobyl jejich nejvyssi horu.Pocasi krasne , az moc, bylo docela horko. Vzal jsem to od severu k jihu, pres Windy Canyon (Palmers track), Hirakimatu, South Fork track, Peach Tree track , kus po Tramline tracku a pak pres Hot Springs na Whangaparapara Rd. Cesta na Hirakimatu byla docela prikra, hodne to stoupalo a slunicko palilo, takze voda ubyvala valem. Ale zase zbytek cesty z Hirakimaty byl jen sestup, takze nebyt toho, ze ten dreveny chodnik na South Forku neni jeste uplne dodelanej, byla by cesta celkem leharo. Takhle se muselo v nekterych mistech sestupovat pomalu, protoze cesta byla v lese porad jeste namokla az rozmokla, a k tomu ponekud kamzici. Vyhled z Hirakimaty byl tedy super, bylo videt i na nejaky ten ostrov kuratek, ci co. V pralese na ni bylo tolik ptaku tui, ze jsem si ho konecne uspesne a zretelne vyfotil (v kempu byl taky, ale sedel vzdycky na nejvyssich vrcholcich a kontrast cerneho peri a modre oblohy nebohy digitak nezvlada). Ma hrozne zvlastni zpev, vydava casto takove klapave zvuky, ale pry je napodobuje, takze mozna proto tui na Hirakimate opravdu zpivali a nedelali jen takove kratke zpevy, jako ti u kempu. Dosel jsem se podivat i na horni Kauri dam (ta spodni mela estimaci casu 1h30, coz jsem podstupovat nehodlal), byt to obnaselo 15 minut prudkeho sestupu, a nasledny 30minutovy vystup zase nazpet k rozcesti. Jeste ze tady chodnik byl, tak se to dalo. Kdyz jsem konecne asi v pul pate dorazil na Whangaparapara Rd., byl jsem bez vody a docela vystavenej. pohanela me jen myslenka, ze to musim do Clarisu stihnout, nez mi zavrou obchod, jinak tam zajdu bidnou smrti vysilenim. To se diky 2 'bros' uspesne zadarilo (nevim, jak ma ten obchod otevreno, ale bezpecne jednou v 5 zaviral, ale mohlo byt v nedeli, jinak ma otevreno zrejme 365 dni v roce), tak jsem si dal vychlazenou L&P, koupil noviny a pul hodiny odpocival pred obchodem. Na zpatecni ceste me vzali anglani (dokonce se kvuli me na zadnim sedadle stosovali 3 lidi), tak jsem aspon potom podal fundovany vyklad stavu cesty na Hirakimatu dvema starsim damam, ktere se tam chystaly a venoval jim svou topomapu (tu rozhodne v post office kupte, ty mapky DCO jsou opravdu jen informativni). V kempu jsem zjistil, ze kachna s 3 kachnatama taha za sebou uz jen 2, tak kruta priroda asi v noci uradovala. Taky pribylo v kempu lidi, nejak moc nemcu a nemek. Teprve rano jsem zjistil, ze existuji i hezke a stihle nemky, a vysvetlilo se, proc ji v noci nejaky anglan tak intenzivne valil kliny do hlavy (jeho hlas moc nerusil, ale ona se hrozne nahlas smala):-)
27.12.:Uz jen baleni a odjezd. V noci dvakrat do kempu vjela nejaka omladina, hrozne troubila a kricela Happy new year, i kdyz podle 'lady', co mela na starosti kemp (zjevila se tam 26., maji tam samoplatici box, ale rikal jsem si, jestli vubec nekoho z DOC uvidim), pry nejaci meli i reci typu 'tahnete, odkud jste prisli, cizaci', tak nevim. Me prisli mistni velmi v pohode. Diky tem 2 'bros' jsem si musel poopravit nazor, ze mi pri stopovani na ostrove nikdo pod 50 nezastavil;-)
A pak uz jen cesta nazpet, more bylo uzasne klidne. Cestujicich na ostrov bylo tolik, ze na ceste tam prakticky vykoupili ten bufet, co na lodi provozuji, takze Laigh (studuje IT, databazove systemy), co tam dela brigadu, mi nemohl ani vratit nazpet drobne, a jedine jidlo, co tam zbylo, byl nejaky cheese-onion sendvic ;-)
A pak tedy zase ten kilometr z pristavu do Auckland Central Backpackers, kde jsem ted ubytovan (chtel jsem zkusit neco jineho).

neděle 28. prosince 2008

Back in the Future!

Tak jsem zase zpet v civilizaci. Vcera po seste hodine vecerni jsem dorazil zase do Aucklandu z Aotea, Velkeho barieroveho ostrova. Takze dnes ocekavejte vetsi doplneni, vcetne nejakych fotek, at vite, jak jsem se tam mel ;-)
Stay tuned!