Aotea Aotea Aotea!

Takze konecne prispevek o mem 8dennim pobytu na Velkem barierovem ostrove....
Celkove zkusenosti:Neni tam proud, neni tam mobilni signal (na nekterych vrcholcich je), natoz internet. Teda v Clarisu wifi u general store je, ale to jsem zjistil az predposledni den, tak nevim, jak to tam doopravdy chodi (snad by me tam pustili k zasuvce, jinak bych si s vybitou baterkou moc nezasurfoval). Asi nejlepsi je jet tam v utery via Sealink (zpatecni $120), protoze to ferry stavi v Port Fitzroy(pry predtim i ve Whangaparapara) a pokud si zamluvite misto v kempu Akapoua Bay (The Green kemp u Whangaparapara a Whangapoua kemp na vychodnim pobrezi jsou docela blizko treku take), budete mit ty nejzajimavejsi treky MNOHEM bliz, nez ja v Medlands kempu;-) DOC tam provozuje hned 6 kempu, z toho 4 na vychodnim pobrezi, kde je jen jediny trek. Priroda, jak jinak, je krasna, o plazich nemluve, ale na vychode bylo hodne vetrno, i kdyz obvykle slunecno. Pocasi se meni i nekolikrat denne, ne uplne kriticky, ale neustale noseni goretexove bundy se celkem vyplatilo, protoze kratke, intenzivnejsi prehanky byly skoro kazdy den a dik vetru zacne byt bez slunicka rychle zima.
19.12.:Na ferry docela slusne vlny,ale morskou nemoc jsem jako vetsina ostatnich uspesne zaspal. Dik Trishinu polorozpadlemu 4WD jsem nemusel jit asi 10km s myma pekelne tezkyma batohama(vsechny ty kramy,jidlo,voda..) do kempu, ale zase me to stalo $20. V kempu uplne prazdno, az pozdeji k veceru prijel Wayne a jeho zena v karavanu, ktery mel levy predni roh jak otevrenou konzervu, protoze to jeho zena po ceste nafutrovala do nejake obrovske previsle vetve. Spal jsem tam uplne sam, protoze to jen zakryli plachtou a odjeli spat k detem. Jen k ranu zacaly hrozne kejhat kachny a nejaky rodenti se mi zacali hemzit u stanu. Prvne jsem vyzkousel svuj novej varic a funguje dobre. Az moc! Jak je palivova lahev plna paliva, tak mam problem zmensit plamen, aby varic nebyl spis svarecka.
20.12.:Vylet k Hot Springs a navsteva Clarisu. Prvne me nekdo vzal autem, ale vsichni jezdej do, nebo z Clarisu, takze jsem se nachodil stejne (to ostatne skoro kazdy den). Vsichni tam jezdi auty a kdyz 'jde' nekam Wayne, jede na 4kolce :-D. Hot Springs me nejak moc nezaujalo, ale voda tam opravdu tepla je. Btw, ochranu prirody tam berou fakt vazne, na trecich jsou po ceste i prenosna WC, i kdyz obvykle jen na tech nejnavstevovanejsich.
21.12.:Vylet na Te Ahumata. Jelikoz to melo byt dal, tak jsem cilene stopoval, takze jsem se dostal az na crossroads za Clarisem, odkud vede Whangaparapara Rd, na ktere je nejdriv odbocka k Hot Springs a pak k Te Ahumata. Porost cestou nahoru docela zajimavy, trosku to vyskou pripominalo kosodrevinu. Na nizsim vrcholu konecne prvne na ostrove mobilni signal:-) Tak jsem si tam pul hodky v tom vichru posedel, pomobiloval a pak pokracoval nahoru. Rozhled nahore pak docela pekny, ale ne zase az tak, aby me to zaujalo vic. V noci hrozne rvalo more, nejak jsem nemohl porad zabrat.
22.12.:Day-off.Prijeli dalsi lidi,nejake anglicke rodiny (v kempu byl na Stedry den snad kazdy anglican;-)) a 4 nezletilky z Aucklandu(vitana posila rodicu s detma, pac si s nima pak hraly). Varic uz vari rozumne. Cely den bylo porad vetrno a pod mrakem (holky usporadaly vodni bitvu, tak jsem si rikal, jak to muzou v ty zime v mokrych satech tak dlouho vydrzet;-))
23.12.:V noci byl sileny vichr (stan se marne pokousel emigrovat do Ciny, ale nastesti v jeho cenove kategorii neni letani v zakladni vybave), takze jsem se nevyspal a prestehoval dopoledne stan za Waynuv karavan, aby na me tolik nefucelo. Pres den trochu prselo. Byl jsem jen na nakupu v Clarisu, vzal me John tam i zpatky, a rikal, ze pro bourlive pocasi ten den zrusili ferry.
24.12.:Nocni vyvrcholeni - rozpoutala se uplna tropicka boure, vitr mi lomcoval se stanem snad jeste vic, nez predchozi noc a k tomu strasne lilo (muzete si to nasimulovat i doma deti:jeden clovek vsi silou lomcuje se stanem a snazi se ho odtrhnout od zeme a druhy kropi stan silnym proudem vody). K ranu nastesti prestalo prset i ficet, takze jsem konecne uspesne upadl do komatu. Dopoledne uz jen poprchavalo, tak jsem se vypravil spravit si naladu smskama na Te Ahumata, tentokrat jsem se tam dostal uz za rekordni ani ne 2 hodiny odd crossroads. Ovsem cesta byla vypecenejsi nez posledne, protoze prselo jak jinak i tam. Na nekterych fotkach to bude hezky videt. Aspon jsem z ni sel jinou cestou dolu, pres Blind Bay. Kdyz jsem si kuchtil vecu (2 baliky nudli), pripochodovaly tam 2 mirne ovinene anglicanky s mytim nadobi, a jelikoz jsem jim neprozretelne prozradil, ze my slavime uz 24., tak hned chtely vedet, co ze si jako delam za stedrovecerni jidlo, a pak ze netusily, ze si v Cechach varime 'stedrovecerni nudle'. No, mezitim tam prisli dalsi lidi, takze si ze me vsichni delali sprtouchlata, ze to mame zajimavy vanocni jidlo a tak :-) Nejaka deprese z traveni Stedreho dne bez rodiny opravdu nehrozila :-D
25.12.:Krasne pocasi, slunicko svitilo, byl jsem konecne v mori, ale bylo jeste studenejsi, nez ty sprchy tam a jeste k tomu ne moc vhodne plaze na plavani.Ale aspon jsem se chvili opaloval (ten jejich 30kovej opalovaci krem tomu docela uspesne brani). Bylo to mile odskodneni za ty predchozi noce. Zavolal jsem si do Cech mym nejblizsim, ktery v moje rano zrovna Stedry den slavili, takze taky milo. Vecer stal za to, udelala se takova mala spolecna oslava, kazdy prinesl nejake to jidlo a piti (udelal jsem ze svych chudych zasob kureci chili s ryzi a zdarila se mi aspon mala pomsta na Suzie, kdyz jsem ji rekl, ze tohle je 2. nejoblibenejsi vanocni jidlo v cechach a kdyz na me prece jen trochu nevericne koukala, dodal jsem "Po vanocnich nudlich, samozrejme.." ;-)) Vsichni se dobre bavili, byly i ty jejich anglicke vanocni 'crackery' (ne, to neni jidlo;-)), takze nalada vyborna.
26.12.:Vylet na Hirakimatu(Mt. Hobson). Objednal jsem si odvoz k Windy Canyonu ($25), abych konecne dobyl jejich nejvyssi horu.Pocasi krasne , az moc, bylo docela horko. Vzal jsem to od severu k jihu, pres Windy Canyon (Palmers track), Hirakimatu, South Fork track, Peach Tree track , kus po Tramline tracku a pak pres Hot Springs na Whangaparapara Rd. Cesta na Hirakimatu byla docela prikra, hodne to stoupalo a slunicko palilo, takze voda ubyvala valem. Ale zase zbytek cesty z Hirakimaty byl jen sestup, takze nebyt toho, ze ten dreveny chodnik na South Forku neni jeste uplne dodelanej, byla by cesta celkem leharo. Takhle se muselo v nekterych mistech sestupovat pomalu, protoze cesta byla v lese porad jeste namokla az rozmokla, a k tomu ponekud kamzici. Vyhled z Hirakimaty byl tedy super, bylo videt i na nejaky ten ostrov kuratek, ci co. V pralese na ni bylo tolik ptaku tui, ze jsem si ho konecne uspesne a zretelne vyfotil (v kempu byl taky, ale sedel vzdycky na nejvyssich vrcholcich a kontrast cerneho peri a modre oblohy nebohy digitak nezvlada). Ma hrozne zvlastni zpev, vydava casto takove klapave zvuky, ale pry je napodobuje, takze mozna proto tui na Hirakimate opravdu zpivali a nedelali jen takove kratke zpevy, jako ti u kempu. Dosel jsem se podivat i na horni Kauri dam (ta spodni mela estimaci casu 1h30, coz jsem podstupovat nehodlal), byt to obnaselo 15 minut prudkeho sestupu, a nasledny 30minutovy vystup zase nazpet k rozcesti. Jeste ze tady chodnik byl, tak se to dalo. Kdyz jsem konecne asi v pul pate dorazil na Whangaparapara Rd., byl jsem bez vody a docela vystavenej. pohanela me jen myslenka, ze to musim do Clarisu stihnout, nez mi zavrou obchod, jinak tam zajdu bidnou smrti vysilenim. To se diky 2 'bros' uspesne zadarilo (nevim, jak ma ten obchod otevreno, ale bezpecne jednou v 5 zaviral, ale mohlo byt v nedeli, jinak ma otevreno zrejme 365 dni v roce), tak jsem si dal vychlazenou L&P, koupil noviny a pul hodiny odpocival pred obchodem. Na zpatecni ceste me vzali anglani (dokonce se kvuli me na zadnim sedadle stosovali 3 lidi), tak jsem aspon potom podal fundovany vyklad stavu cesty na Hirakimatu dvema starsim damam, ktere se tam chystaly a venoval jim svou topomapu (tu rozhodne v post office kupte, ty mapky DCO jsou opravdu jen informativni). V kempu jsem zjistil, ze kachna s 3 kachnatama taha za sebou uz jen 2, tak kruta priroda asi v noci uradovala. Taky pribylo v kempu lidi, nejak moc nemcu a nemek. Teprve rano jsem zjistil, ze existuji i hezke a stihle nemky, a vysvetlilo se, proc ji v noci nejaky anglan tak intenzivne valil kliny do hlavy (jeho hlas moc nerusil, ale ona se hrozne nahlas smala):-)
27.12.:Uz jen baleni a odjezd. V noci dvakrat do kempu vjela nejaka omladina, hrozne troubila a kricela Happy new year, i kdyz podle 'lady', co mela na starosti kemp (zjevila se tam 26., maji tam samoplatici box, ale rikal jsem si, jestli vubec nekoho z DOC uvidim), pry nejaci meli i reci typu 'tahnete, odkud jste prisli, cizaci', tak nevim. Me prisli mistni velmi v pohode. Diky tem 2 'bros' jsem si musel poopravit nazor, ze mi pri stopovani na ostrove nikdo pod 50 nezastavil;-)
A pak uz jen cesta nazpet, more bylo uzasne klidne. Cestujicich na ostrov bylo tolik, ze na ceste tam prakticky vykoupili ten bufet, co na lodi provozuji, takze Laigh (studuje IT, databazove systemy), co tam dela brigadu, mi nemohl ani vratit nazpet drobne, a jedine jidlo, co tam zbylo, byl nejaky cheese-onion sendvic ;-)
A pak tedy zase ten kilometr z pristavu do Auckland Central Backpackers, kde jsem ted ubytovan (chtel jsem zkusit neco jineho).